27.10.2009 -

  

 

 

VOJTĚCH DYK Život je krátkej...

Měří 196 centimetrů, hraje ve třech kapelách, třech divadlech a jednom seriálu. A právě teď oslavil dvaadvacáté narozeniny.

Nalévali vám už v osmnácti bez problémů pivo?

Já mezi základkou a gymplem hrozně rychle vyrostl. Sice jsem vypadal pořád mladě, ale v hospodě mi nalévali už v šestnácti, výška nejspíš zapůsobila. Ale nedávno jsem byl na koncertě v Lucerna Music Baru, čekal jsem u baru a přede mnou stála asi stopadesáticentimetrová holčička, řekla si o dvě vodky a normálně jí nalili. Já chtěl jednu plzeň a musel jsem ukazovat občanku.

Začneme zhurta: porval jste se někdy?

Jednou na základce, to jsem někoho vzteky kopl do zadku. A taky před rokem, když jeden člověk atakoval moji přítelkyni. Chytil jsem ho za vlasy, ale jak jsem slušně vychovaný, zmohl jsem se jen na to, že jsem mu suše řekl: To se nedělá! Nějak to na něj zapůsobilo, pak mě celý večer zval na panáky. Já jsem strašně nekonfliktní typ.

Ukradl jste něco?

Ne a dodneška toho lituju. Na škole v přírodě kradli spolužáci v sámošce tyčinky Snickers. Bylo to úplně jednoduchý, nikdo je neviděl, ale já se stejně neodvážil. Nevím, jestli jsem takovej slušňák nebo takovej srab.

A do třetice - jaké drogy jste vyzkoušel?

Ježiš, to až bude číst máma... Trávu jsem vyzkoušel, to je jasný. Ale jinak nic. Fakt ne.

Říká se, že je současná generace mladých lidí zodpovědnější a samostatnější než generace 60. let. Souhlasíte s tím?

Hlavně mi přijde, že ta současná je zdegenerovaná šíleně rychlým životním tempem. Asi jsme zodpovědnější a zodpovědnost je důležitá, ale nesmí se vytratit lidskost. Jsme v obklíčení technických vymožeností, musíme ovládat počítače, mobily, iPody... To naši rodiče nezažili a myslím, že to bylo lepší.

Revoltoval jste v dospívání vůči rodičům?

Vůbec ne, já měl všechno dovolené, rodiče se mnou jednali jako s dospělým člověkem, takže jsem neměl proti čemu revoltovat. Dali mi ohromnou svobodu - a tím pádem jsem musel k zodpovědnosti dojít sám.

Bydlíte sám?

Zatím s rodiči, ale vůbec mi to nevadí. Nedávno jsem četl, že současný Evropan tráví sedmdesát procent času tím, aby zabezpečil rodinu a třicet tím, aby s ní byl. U přírodních národů je to přesně naopak. Ten rozdíl mě děsí.

Nemáte zkušenost se samotným bydlením, nikdy jste nemusel prát a uklízet?

Musel, i když bydlím s rodiči. Alen jen zřídkakdy. Když už si ale uklízím a peru, tak s chutí. A když je potřeba, přispěju i do rodinného rozpočtu.

V jste podezřele slušný člověk, ještě mi řekněte, že si honoráře dáváte na spořitelní knížku...

To zas ne, umím utrácet, koupil jsem si auto, pořád si kupuju cédéčka a tak.

Už vás poznávají lidi na ulici?

No...tak...občas mě někdo pozná...

Říkáte to tak nesměle.

Tak já nejsem z těch, kdo by zaplňoval stránky paparazzi.cz. Ale chápu, že lidi mají tendenci civět na někoho, koho znají z televize. Kdyby teď přišel Karel Gott, taky bych na něj nejspíš civěl.

Vytýká vám někdo angažmá v seriálu?

Ani ne, dneska hrajou v seriálech všichni, tak se to neřeší. Občas mi vytýkali spolužáci, že si kazím jméno, ale já myslím, že Letiště je dobrý seriál. Kvalitní scénář, výborní herci, kteří přišli z divadel a ne z televizní a komerční sféry.

Původně jste měl hrát v Ulici...

To je fakt, původně jsem dělal dva castingy. Protože hraju ve třech kapelách, nabídli mi na Nově roli muzikanta, kterého dneska hraje Kuba Prachař. Nějak se to protahovalo a do toho se ozvali z Primy. A jak říkají fotbalisti: dostal jsem konkrétní nabídku a líbilo se mi jejich férové jednání. takže jsem nastoupil do Letiště - a nelituju.

Co byste nevzal?

Tak určitě pornofilm, i když jméno mám na to pěkný. Jinak jsem krysa prodejná, seriál nebo reklamu nějak morálně neřeším. Hlavní je zjistit, o co jde, a probrat to s lidmi, kteří tomu rozumí.

Bavíte se o práci s rodiči?

Taky, akorát jak je můj táta starší - bude mu devětasedmdesát - v určitých věcech se neshodnem. To se týká třeba muziky. Ale respektujeme se. S mámou se o práci samozřejmě taky bavím, ona je typický příklad ženy, která se obětovala pro rodinu. Ale přitom stačila pracovat.

Váš otec je spisovatel a literární historik Radko Pytlík, vyprávěl vám o svém mládí nebo o svých literárních souputnících?

To je právě zvláštní, já se o tátovi dozvídám teprve postupně. Ale pamatuju si, jak nám občas vyprávěl před spaním, třeba jaké to bylo za války při náletech na Prahu. To jsem vždycky poslouchal, ani nedutal. Jeho vzpomínky jsou hrozně cenné.

Jaký je mezi rodiči věkový rozdíl?

Čtyřiadvacet let.

Vnímal jste to jako malý?

Vůbec ne, to bylo automatické. Spolužáci se divili, že mám staršího tátu, třeba okolo dvanácti let jsem se za to i trochu styděl, ale to hrozně rychle pominulo. Jsem strašně hrdej, že mám takové rodiče, jaké mám. Někdy jsem s tím až trapnej.

Umíte si představit, že byste si vzal o čtyřiadvacet let mladší ženu? Znamenalo by to, že by teď ještě nebyla na světě.

Když má nějaký kámoš malou dceru, dělám si srandu, že si na ni počkám. Ale to se nedá říct, jak se to v životě seběhne.

A zažil jste naopak - podobně jako seriálový Tomáš - vztah se starší ženou?

To je zvláštní věc. Teď mám sice o dva roky mladší přítelkyni, ale zatím byly všechny moje partnerky o pár let starší. A já nevím, ale mám pocit, že ty starší holky nějak…

…přitahujete?

To takhle nemůžu říct, protože fakt nevím, čím to je, ale něčím se navzájem dráždíme. No, je to pro mě lákavý.

Kdy byste chtěl mít rodinu a děti?

Ty jo, klidně hned. Já hrozně miluju děti, v parku se po nich koukám jak nějakej úchyl. Je mi jasné, že teď nejsem po všech stránkách připravený založit rodinu, ale citově bych dítě přijal úplně bez problémů. Přivést na svět dítě je to nejhezčí, co člověk může udělat. Ostatně pro to jsme tady. Navíc život je krátkej…

Tohle vás trápí ve dvaadvaceti?

Hrozně často na to myslím, přemýšlím o smyslu života, o stárnutí… Chtěl bych ze svého života vysát maximum - a naopak maximum odevzdat. Hodně mi v tomhle pomáhá hudba, emocionálně mě naplňuje. Ta energie proudí oboustranně, třeba na koncertech je pro mě hrozně krásné vidět, že někoho hudba, kterou dělám, baví, že mu něco dává. Ježiš, nezní to moc egoisticky?

Vůbec ne, ale dostali jsem se někam hodně daleko od seriálu Letiště, o kterém bychom se měli v rozhovoru zmínit…

No jo, Letiště. Spousta krásných setkání, obrovská herecká škola. Alois Švehlík, Maroš Kramár, Anička Šišková…to jsou prostě fantastičtí herci. A proti nim Bob Klepl nebo Zuzka Norisová, kteří to vzali úplně z opačného konce a dotáhli svoje postavy do extrémní nadsázky. Díky tomu je teď oba zvou na skutečné letištní party. A Bob Klepl je takový suverén, že na nich úplně seriózně vykládá, kolik má Central Air Lines letadel a do jakých létá destinací… On je neuvěřitelnej!

Vy jste zas prý dokázal při natáčení rozplakat celý štáb…

To bylo v den, kdy jsem točil tři úplně odlišné obrazy. Ráno svoji první milostnou scénu s Kristýnkou Novákovou, pak komický výstup a nakonec tuhle dojemnou scénu. Popisoval jsem v ní, jak mi umřeli rodiče. Bylo to fakt smutný, navíc jsem u toho měl hladit kočku na klíně. Po natáčení za mnou pár lidí přišlo, že je to úplně rozhodilo, kostymérky plakaly. Dokonce i režisér Petr zahrádka, který je na chválu skoupý, utrousil, že to bylo docela dobrý.

Vy se necháte snadno dojmout?

Mě dojme kde co. Jakýkoli blbý romantický film, jakmile se rozezní smyčce, mám na krajíčku. Dokonce jsem se takhle znemožnil před svojí první láskou. Vzal jsem ji na rande do kina na Tanec v temnotách. Brečel jsem a strašně se styděl.

No, říká se, že kluci nepláčou…

To je pěkná blbost, všichni pláčou. A je to důležitý. Navíc si myslím, že to maj holky rády, že není důvod se před nimi tvářit, že jsme my chlapi bezcitní.

Létáte rád?

Strašně moc. Díky seriálu jsem se mohl několikrát proletět v malém motorovém letadýlku, to bylo úžasný. Dokonce jsem si mohl na chvilinku zkusit řízení. Nejvíc mě fascinovalo, že takhle zblízka všechno poznáváte, máte kontakt se zemí. Nádhera!

Taky jste si skočil s padákem.

No to byl velký zážitek. Z herců mělo jet dvanáct lidí, ale nakonec jsme do toho šli jen čtyři, Zuzka Norisová, Filip Blažek, Matouš Ruml a já. Těšil jsem se a bál zároveň. Pořád jsem se uklidňoval, že se v tandemu nic nemůže stát. Pak jsme vystoupali do čtyř kiláků - a seskákali. Nakonec je to úplně jednoduché, jen se zavěsíte a zhoupnete.

Ten krok do prázdna musí být strašný.

To je nezapomenutelné. Tisíc pocitů najednou, myšlenky prolétávají hlavou jak o život. Jenom sem řval nadšením a užíval si to. Myslel jsem, že poletíme tak patnáct sekund a ono to trvá přes minutu.

Pamatujete si, jaký to byl pocit, přijít domů ze školy s vysvědčením a před sebou mít dva měsíce prázdnin?

Jé, tak to jsem hrozně neměl rád.

Vážně?

Najednou mi přišla Praha pustá a smutná. Kamarádi se mi rozjeli na prázdniny a já měl před sebou dva měsíce, se kterými jsem si nevěděl rady. Navíc jsem člověk, který musí u všeho být, musím mít přehled, co kamarádi dělají.

Jezdil jste na tábory nebo k babičkám?

Jasně, jezdil jsem se sborem na soustředění, s rodiči na dovolenou. Ale neměl jsem nikdy prázdninovou partu kamarádů z chaty, jako mívá většina dětí. To zažívám až teď, kdy jsme koupili chalupu na orlíku ve vesničce Zbonín. Je tam snad nejmenší hospůdka na světě, ale duší je mohutná! Dostojevský by zaplesal.

Když se vrátíme k vysvědčení, jaké bývalo?

Průměrné, žádný šprt ani průšvihář jsem nebyl. V životě jsem dostal jen jednu poznámku: Leze na kozu bez dovolení.

A co jste měl z češtiny?

Jedničky, dvojky. I když jednou jsem měl i trojku.

Ptám se, protože pocházíte z rodiny spisovatele Viktora Dyka. Četl jste jeho dílo?

Přečetl jsem Milou sedmi loupežníků, Krysaře, takové ty hitovky. Ale nijak zvlášť se o jeho dílo nezajímám. To už spíš čtu tátovy knihy o Praze, o Haškovi nebo Hrabalovi. Občas, když spolu jdeme centrem Prahy, začne vyprávět a je schopný mluvit snad o každém baráku.

Co máte právě v ipodu?

Všechno, od klasiky po rock. Ukážu vám, co jsem si právě koupil za CD: United Flavour, Mozart meets Cuba a Ondřeje Pivce, mladého jazzmana, který hraje na hamondy.

Co posloucháte z klasiky?

Miluju Mši Leonarda Bernsteina, což není klasika v pravém slova smyslu, nebo Carmen. Teď mě oslovil skladatel David Lukáš, jestli bych nezpíval u něj v opeře. Hrozně rád bych to zkusil, přestože neovládám operní zpěv. I když teď jsem si v pořadu Sandry Novákové Barování ve Studiu Rubín vystřihnul Měsíčku na nebi hlubokém. Ale to bylo jen z legrace.

Když jste se hlásil na vysokou, byly ve hře i jiné školy než DAMU?

Chtěl jsem na francouzštinu a norštinu, francouzsky sem uměl z gymplu a norština mě uchvátila, když jsem tam byl měsíc u známých. Bylo to tam přesně takové, jak si to představíte: srub v lese u jezera, nádherná příroda. Ale rozhodl jsem se pro DAMU, protože jazyky se můžu učit klidně dál. Navíc mi to jde docela snadno.

Vaše pedagožka Eva Salzmannová nedávno v rozhovoru pro INSTINKT vyprávěla, že se na DAMU hlásí i ti, kteří nikdy nebyli v divadle.

No, to je jako hlásit se na matfyz a neumět počítat. Na DAMU se hlásí kde kdo, exoti ze soutěže Superstar nebo Big Brother. Pak lidi, kteří záhadným způsobem získali obrovské sebevědomí a myslí si, že to mají na háku. Ale pak samozřejmě talenty, které zkušené oči pedagogů rozpoznají.

Máte nějaký zásadní divadelní zážitek?

Vždycky mě totálně chytne za srdce divadlo, které dělá režisérská dvojice Skutr. Viděl jsem Ráj srdce, labyrint světa a Understand, geniální věci. Dokonce jsem s nimi jednou měl hrát, ale zrovna jsem zkoušel v Disku a v Dlouhé a nestíhal to. Ale snad není všem dnům konec.

V Divadle v Dlouhé hrajete ve hře Faidra a není to žádná legrace, vaše postava je zmítaná osudem a nakonec uvláčená koňmi. Jaký máte vztah k antickým dramatům?

Vnímám jejich sílu, ale myslím si, že k nim člověk musí dozrát. Jsem za tu roli strašně rád, ale mám pocit, že bych si z té hry vzal za deset let něco jiného, přestože hraju kluka stejně starého, jako jsem dneska já. To představení je formou úplně hlaďounký, čisťounký, ale uvnitř je to nervy drásající. Antika, ale dneska.

Věříte na osud?

Jak se to vezme. Věřím na osud, ale i na náhodu. Člověk má před sebou miliony cest, ale je jen na něm, jakou si vybere.

Jak si představujete sám sebe za deset let?

Budu mít určitě větší břicho. Doufám, že dokážu udržet spořádané manželství, že budu mít děti a taky nějaké zajímavé zkušenosti s muzikou a herectvím. No a asi budu smutnější, že jsem o deset let starší. Potřeboval bych, aby život trval aspoň dvě stě let, abych stihnul všechno, co bych si přál.

(zdroj:http://vojta-dyk.info/)

 

Vojtěch Dyk má rád text moudrý i vtipný

.

Tohle se také – aniž bych scénáristky seriálu podezíral z laciných kalkulací – více než zúročuje v roli: čerstvý absolvent práv, idealista s citovou vazbou na babičku, jedinou příbuznou, jíž navíc vděčí on i bratr – detektiv za výchovu a vzdělání. Vlastně je ta role asi šitá Vojtovi nejen na tělo, ale i na duši. Možná právě proto Jakubovi věříte, že je, ač právník, skoro bezelstný v neprofesních vztazích. Ženy kolem něj v seriálu VKV ho nemohou přehlédnout, leckterá by si dala určitě říct – nepochybuji, že totéž platí i pro ty v okolí představitele postavy. Kdysi by byl asi braný jako kandrdas, dneska ale už vyplul na pouť, která by mohla ve své poslední třetině vypadat jako „Pan Herec“. Zatím tu myšlenku on sám s bouřlivým nesouhlasem zatracuje...

.

A dost! Myslím si, že je až nemravné, aby někdo takový žil, když jsem právě přednedávnem celou tu generaci pod pětadvacet zcela, ale docela úplně zatratil.

.

Pane Dyku, když se člověk podívá na řadu vašich iniciativ, zaměstnání, angažmá v různých divadlech, natáčení VKV – které je skoro jako chození do školy: ráno do třídy, odpoledne konec a pak si můžeš teprve hrát... Jak to stíháte? Vždyť to abyste lítal, doslova!

.

„Jenže mě to baví, fakt. I když si právě poslední dobou říkám, že bych asi měl trochu zpomalit. Ale je mi kolik mi je, stíhám a užívám si to. Tím spíš, že je to pořád vlastně při škole,“ usmívá se a ucucává nějaký džus, zatímco čekáme – já na sklenku bílého a on na oběd, to vše v nekuřácké restauraci vedle domu, kde – zatím stále u rodičů – Vojta Dyk bydlí.

.

„Víte, co mě štve? Tedy štve je asi silné slovo, a nevím, jestli to vůbec klukovi mého věku přísluší říkat, ale nemáte pocit, že téměř vymizely ty skutečně velké herecké osobnosti?“ to byla reakce na mou poznámku, že s herci jsem až dosud moc rozhovorů nedělal, jen kdysi zamlada s panem Milošem Kopeckým. „Vymizeli, ti staří a opravdu dobří herci, a najednou všude chybí. Ale ona to není jenom otázka herců, platí to i o tom, na co se vůbec dá nebo nedá koukat – když srovnávám dnešní haldu různých bavičských programů, nejrůznějších talk show a další zábavy s tím, co se dá vidět z těch let Kopeckého, Hrušínského a všech těch jmen, tak je člověku z toho na zvracení. Z jedné určité televizní „zábavy“ je to skoro doslova. A přitom ti, co to dělají, jsou jako herci dobří – to pokleslé po nich někdo chce a oni to prostě dělají. Mám pocit, že je na té stanici, co o ní mluvím, nějaký cenzor, který nepustí pořad bez určitého počtu sprostých a vulgárních slov, navíc používaných dost neorganicky.“

.

Tak teď je to překvapení na druhou. Co jste to říkal, že posloucháte?

.

„Když přijdu domů, často hodně pozdě, pouštím si Radio Oldies, a tam jsou bloky: pár písniček a humorná scénka. To je takový krásný humor! Víc, mnohem víc k smíchu než to, co dneska vidíte a slyšíte na každém kroku, a přitom nepotřebuje ani jedno sprosté slovo. A když se podíváte na forbíny Horníčka+Wericha(jelikož forbíny Voskovce a Wericha nikdy nebyly nahrané) – to je prostě koncert. Občas přemýšlím, jestli to psali do puntíku předem, nebo až na jevišti improvizovali – to je tak něco autentického, přitom nádherným jazykem, a tak chytře udělané dialogy.“

.

Jenže každý dramaturg vám řekne, že je to dnes požadováno jinak, je tady poptávka a tak...

.

„Já vím, je to naše chyba, chyba nás všech, že to posloucháme a že se na to – někdy na čirý hnus – i díváme! Nebude to vypadat, jako že mluví můj otec?“ mile se usměje a vy mu věříte, že to tedy z něj otec rozhodně nemluví, protože všechno, co tenhle, pro mne jako z nebe spadlý, mladík povídá, má konzistenci, má to podle naší babičky hlavu a patu a já si pomalu začínám vybavovat dávno zapomenutý, protože dlouho nepotřebný výraz ´renesanční člověk´.

.

Vy ještě studujete? Jak to tedy, že si neužíváte posledních studentských chvil? A co vůbec píšete jako téma diplomky?

.

„Magisterskou práci píšu na téma Od Holana po komerci – srovnání tvůrčích postupů při inscenování hry. Se spolužáky jsme si vybrali některá díla z poezie Vladimíra Holana a pokusili jsme se je vyložit po našem, jak rozumíme my jeho básním. V DISKU jsme dělali i Bratry Karamazovy, a seriál i muzikál znám, bohužel i tu nejsprostší komerci, osobně. Ale to už jsem odmítl. Definitivně."

.

To už musí být, když začínající herec odmítne nabídku do muzikálu...

.

„Asi to bude znít zas namyšleně, ale nebudu jmenovat, tak snad to nebude tolik vadit. Byl jsem pozván, dostal jsem nabídku do jednoho muzikálu, a ten je textově – no – trochu slabší, takže jsem svoji účast zvážil a odmítl. Pak mě přemluvili, abych to zkusil, jen pár zkoušek – a já tam párkrát zašel a nakonec znovu a definitivně odmítl. Trochu jsem měl problémy i s překladem: nezdál se mi. Takový text přece potřebuje zralého člověka, navíc takového, který umí zacházet se slovem – slovo by mělo mít v textu přesné místo, text musí mít svou melodii – a samozřejmě myšlenku.“

.

Znovu mě napadá Voskovec a Werich – máte na mysli je...?

.

„Jejich texty, to je symfonie jazyka, humoru, s muzikou jdou dohromady až neuvěřitelně – a když pak vidíte a slyšíte, co se line z úst dnešních bavičů, nevěříte. Víte, že si V+W vymýšleli slova a ta se ujala a používají dodnes? Třeba napnelismus,“ a Vojtovi se rozsvítí oči – musíte mu věřit, jinak to nejde. Jak ale tenhle člověk funguje ve dnešním světě?

.

Aktivně hrajete i zpíváte, muzika vás baví a hraní jakbysmet, máte dvě kapely Nightwork a Top Dream Company, děláte s Jakubem Prachařem, rovněž muzikantem, improvizační divadlo – jak jste se vlastně dostal do Vékávéček?

.

„To bylo přes pořad „Barování“ – herci zpívají u klavíru, nejdřív to bylo v divadle Rubín, pak se přesunul do Carpe Diem – je to takový pohodový večer, komorní, šansony u piána, ten večer uvádí Filip Rajmont, který tam hraje už věky. Začal zvát i pana režiséra Drhu a scénáristky Velmi křehkých vztahů a ti všichni mě začali lákat, prý pojď tam k nám... Přiznám se, chvíli jsem váhal, moc se mi do seriálu nechtělo, měl jsem pocit, že to není dost vysoké umění, ale pak jsem si řekl proč ne! A baví mě to. Hlavně tedy kvůli štábu. Je jen škoda, že na nic není moc času – za den patnáct obrazů, to je neskutečná rychlost – ale je to jako dnešní svět a život.“

.

Prosím vás, teď opravdu mluvíte jako o dvacet let starší.

.

„Já za to nemůžu – když jsme si před nedávnem koupili chalupu na jihu, začal jsem se chovat – ale spíš cítit, to chování mi práce moc nedovolí – pomalu jak usedlý otec od rodiny: že ale ten klid je balzám, na to nemusíte být dvakrát ani třikrát starší, to poznáte – když si sednu sám u řeky s prutem, rozhlížím se a čekám na rybu, je mi nejlíp.“

.

Několikrát jste na to už narazil – jazyk, melodie – máte rád jazyky?

.

„Mám rád? Já je miluju. Chtěl jsem vlastně studovat norštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě v Praze, ale skončil jsem nakonec na DAMU. Ale stejně mám jazyky pořád kolem sebe: otec je němčinář, sestra učí angličtinu, já se učil francouzsky devět let – to je úžasná řeč, ta francouzština, stejně jako slovenština, která má veliké kouzlo.“

.

Stejně tak mluvíte hezky o rodičích – tolik vás ovlivňují?

.

„Já nevím jestli ovlivňují. Nikdy jsem neměl žádné zákazy, například. Mám hrozný strach, že já to se svými dětmi nebudu umět. Ale jak to dělali? Bylo to se záměrem, řekl si můj otec třeba, když jsem měl nějaké – dneska vím že úžasně blbé – názory, řekl mi k tomu svoje, ale já nechápal, jenže on nejspíš věděl: ´on na to za pár let přijde´. A on na to skutečně vždycky přišel. Říkal jsem že žádné zákazy – ale já zas na oplátku (nebo proč? Třeba že důvěra zavazuje?) vždycky přišel domů včas. Je to banální, ale já si už napořád budu myslet, že důvěra se cení a vrací.“

.

Ještě k VKV – všichni se zatím shodujete, že je tam skvělá parta...

.

„To tedy je, určitě. Ono je to asi tak trochu součást té práce – vlastně spíš to tak být musí, když chcete, aby výsledek byl dobrý. Aby seriál neskončil, musí z něj nějak vyzařovat i dobrá pohoda, která je v celém ansámblu. Říká se, že lidi jsou pro seriál důležitější než scénář. A i když tady je scénář rozhodně dobrý, důležité je, že je pohodový a skvělý režisér, tým, štáb, samozřejmě herci – prostě je to hodně o dobré partě. A ta naše, na VKV, je skvělá – vezměte si, že... Ale ne, to nejde. To bych prozradil dopředu děj a to nejde. Pro tuhle historku si musíte přijít tak za měsíc.“

.

Texty se učím na záchodě!

Ženy ho milují, muži mu často závidí... Vojtěch Dyk odstartoval svojí kariéru coby seriálový Tomáš z Letiště a přiznává, že právě tato role mu otevřela cestu do hereckého světa. A kdyby možná neroztrhal přihlášku do první řady SuperStar, mohla z něj být dnes pěvecká hvězda...

Datum publikace článku

Dnes jste idolem nejedné fanynky díky roli mladého advokátního koncipienta v seriálu Velmi křehké vztahy. Kdy se ve vás vlastně probudila touha být hercem?

Náhodou jsem se dostal do amatérského divadla v patnácti nebo šestnácti letech. Tam jsem se seznámil s Lenkou Zahradnickou (sestřička Alenka Veverková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě - pozn. red.). Do té jsem se zamiloval a ta mě vlastně k divadlu přivedla.

Nepocházíte z herecké rodiny, váš otec Radko Pytlík je spisovatel. A tak se nabízí otázka, jak se vypořádali rodiče s tím, že mají doma herce?

Podporují mě a říkají, abych chodil brzo domů. (smích) Chodím domů hodně pozdě. Rodiče jsou fakt zlatí, už když jsem byl malý, nechávali mi svobodu.

Máte kapelu, zpíváte. Co muzika? Kdy jste k ní přičichl?

Myslíte, že by vás nějaká podobná soutěž někam posunula?

Asi je výhoda, že jsem hrál v seriálu Letiště, docela mi to pomohlo. Za Letištěm jsem si stál, když bych účinkoval v X Factoru, za tím bych si asi nestál.

Takže vám ve vaší herecké kariéře Letiště pomohlo?

Určitě. Byl tam úžasný kolektiv. Všichni, které potkám, na to rádi vzpomínají. To byl nejlepší štáb, tam se sešli neuvěřitelní lidé a skvělí herci. V průběhu natáčení jsme se scházeli každých čtrnáct dní.

Jste herec a zpěvák. Mnoho umělců se ale věnuje moderování. Nepřemýšlel jste i nad moderátorskýmizkušenostmi?

V Praze jsme moderovali premiéru Dětí noci s Jakubem Prachařem a zjistil jsem, že by mě to bavilo. Ale jen s Kubou Prachařem. Moderovali jsme to po svém - herecky a hudebně.

Je popularita pro herce důležitá? Považujete se za populárního a co vám to přináší?

Ta popularita není tak velká, ale jediné, co mi topřináší, je někdy oblečení zadarmo. (smích) Jinak je to běh na dlouhou trať a já jsem na začátku. Může se stát, že se to zlomí a je to najednou pryč.Snažím se proto dělat všechny věci na sto procent...

Ale Vojta Dyk bude vždy jenom jeden!

To jo, dokud si neudělám malého Vojtíška. Okamžitě bych do toho šel. Najdu si ženu pro život a zplodím dítě. Miluji děti, ale fakt hodně. Já se tak těším, až sestra bude mít dítě, že ho budu hlídat a hrát si s ním. Asi ho bude mít dřív než já. Zbožňuji děti. A to je i taková moje filozofie. Být jako dítě, to je nejlepší fáze člověka. Dítě je hrozně čisté a záleží na okolních vlivech - rodiče, škola. Teď je ale doba, že to mají děti v životě těžké.

Takže vám lichotí, když vám někdo řekne, že vypadáte na jevišti jako dítě?

Ano. A platí to i v muzice. S Kubou Prachařem jsem dělal takovou improvizační muziku a říkali nám, že jsme vypadali jako dvě malé děti, které si hrají. To byla pro mě největší pocta.

Jak by měla vypadat životní partnerka Vojtěcha Dyka?

Hrozně trpělivá, já jsem hrozný. Mám takové vlastnosti, že by se mnou asi nikdo nevydržel. Vypadat? Musí se mi líbit a musí s ní být legrace. A mohla by být herečka, s těma si nějak rozumím.

Je vám jen třiadvacet let. Není brzy na vážnou známost?

Život je dost krátký a jestli to přijde teď, ve třiceti, v padesáti, nebo to nikdy nepřijde, člověk se s tím musí smířit.

Není asi jednoduché skloubit práci s odpočinkem. Máte recept, jak a u jaké činnosti vypnout?

Největší relax je pro mě rybaření. Odjet na chalupu a jít na ryby. Nebo ještě sekat trávu a poslouchat při tom muziku.

Dnes je trendy vypadat skvěle, trápit tělo v posilovně. Říká vám něco fitness centrum nebo solárium?

Ježíšmarja, to ne. V solárku jsem v životě nebyl. Chodil jsem do posilovny se svým kamarádem Petrem Vančurou. Byl jsem tam asi desetkrát, dokonce jsem si koupil permanentku, a potom jsem tam přestal chodit. Až tak mě to nebavilo. Mám rád sportování, ale takové jednoduché posilování ne. Občas si doma vezmu činky a dvacetkrát je zdvihnu, potom jdu dělat samé administrativní věci - musím zařídit samé hovory, jednou za týden obvolám všechny lidi, kterým jsem nenapsal SMS. Raději totiž volám než píšu. V esemesce to nevyzní, jak by člověk chtěl.

Oblékáte se moderně a vkusně. Podléháte módním trendům?

Určitě ano, ale mám rád takovou módu, co si mi zrovna zalíbí. Nejsem člověk, který nosí stále stejné věci, a nemám rád nepohodlné oblečení. Baví mě to, je to způsob relaxace, i když teď už ne, spíš to bylo dřív. To jsem chodil do obchodu a poslouchal tam muziku a koukal na oblečení. Teď už ani ne. Jednou za dva měsíce se stane, že jdu záměrně nakupovat. Nemám na to čas.

Každé dítě touží být něčím neobvyklým. Čím jste chtěl být vy?

Toužil jsem být popelářem, to stupátko na velkém autě je vzrušující pro malé kluky. Stoupnout si na ně a zdvihat popelnice. A pak jsem chtěl být dlouho traktoristou. Není to tak obvyklé, ale pro mě to bylo neuvěřitelné. Mám rád stroje, fascinují mě, i když jim nerozumím.

Co si myslí o ženách milovník recese Vojta Dyk

.. herec, bez jehož účasti se v současné době neobejde snad ani jediný český seriál, zpěvák proslulý svým neotřelým smyslem pro humor a originálními nápady?

 

* Jak se vám kouká na svět z výšky 196 cm?

Dobře, ale bývaly doby, kdy jsem byl nejmenší ze třídy. To až přes prázdniny po devítce, těsně před gymplem, jsem se najednou tak vytáhl. Nebylo to bez problémů, na fotbale mě bolely nohy, z překotného růstu mi řídly kosti, v patách v kopačkách jsem docela dlouho musel nosit molitany.

* Ten fotbal moc nejde dohromady s tím, že jste prý vypadal v dětství něžně, spíš jako holčička.

To je pravda, ale i holky hrajou fotbal...

* Zažil jste ještě v rámci rovnoprávnosti za minulého režimu výchovu k „ženským“ pracím?

No, měli jsme ve škole pracovní činnosti, tak se to jmenovalo. Přišívali jsme knoflíky a něco snad i vyšívali křížkovým stehem.

* A jde vám dnes něco z těch takzvaně ženských dovedností?

Ne, ale bavilo by mě vařit. Kdybych měl čas, vařil bych zhusta a zval na vybrané pokrmy kamarády a kamarádky. Hlavně by mě těšilo experimentovat a nacházet vlastní recepty.

* Co byste uvařil pro svoji přítelkyni, herečku Markétu Frösslovou, kdybyste ji chtěl hodně uctít?

Asi kuřecí steak zapečený s mozarellou, rajčaty a olivami. Je to jednoduché a přitom efektní, a hlavně - není na tom co zkazit, na rozdíl třeba od svíčkové. Pili bychom k tomu nějaké dobré bílé víno.

* Podobá se Markéta v něčem vaší mamince?

Určitě. Myslím, že s ní má společnou obětavost. Což je úctyhodné. Já jsem totiž trochu sobec. Hodně pracuju a mám pocit, že pracuju i na ostatní, ale někdy to tak není.

* Přestože máte přítelkyni, bulvár vás kvůli písničce Globální oteplování vaší kapely Nightwork zařadil mezi homosexuály...

Když ten text někdo nepochopí, jsme jednoduše prohlášení za teplouše. Naštěstí z toho máme s Jakubem Prachařem a Frantou Soukupem legraci. Nadsázku a recesi miluju, to mám možná po tátovi, který toho napsal hodně o Haškovi. (Otec Vojty Dyka je Radko Pytlík, literární historik a spisovatel).

* Vaše kapela byla oblíbená. Poznal jste to i podle zájmu rostoucího počtu neodbytných fanynek?

Počty neznám, ani neodbytnost jsem nezaznamenal. Semtam podpis, ale žádné běsnění.

* Kdybychom zůstali na chvíli jen u vizuálního vnímání žen, co se vám na nich nejvíc líbí?

Mně se líbí ženská záda. Přijde mi, že to je největší plocha, nepopsaná. O chlapech se říká, že jsou buď dolňáci, nebo horňáci. A já jsem asi zádař...

* A co se vám absolutně nelíbí?

Vtíravost.

* To se přece ale netýká jen žen?

Samozřejmě.

* Vaším vzdáleným příbuzným je spisovatel Viktor Dyk, autor Krysaře a dalších pozoruhodných děl. Tenhle plodný autor byl ovšem bezdětný a velmi otálel s ženěním. Jaké plány máte vy?

To já bych děti rozhodně chtěl. Mám je hrozně rád, jsou to úžasná stvoření, úplně geniální! Víte co, já chodím po parku a jsem z nich tak nadšený, až si někdo možná myslí, že jsem úchyl, protože mě baví si s nimi hrát.

* Což logicky vede k otázce, zda si zařizujete rodinné hnízdo?

Zrovna teď předěláváme byt a budeme spolu s Markétou bydlet.

* A vedli jste diskusi i o dětském pokoji? Pro mnoho mužů je důležitější jejich pracovna.

Budeme mít celkem malý byt, takže dětský pokojíček nechystáme. Zato pracovní koutek tam bude.

* Známe vás například ze seriálů Letiště, Velmi křehké vztahy, z muzikálů Obraz Doriana Graye a Dáma s kaméliemi v divadle Ta Fantastika. Kde vás uvidíme teď?

Od června v hlavní roli ve hře Radúz a Mahulena v Národním divadle, v televizi jsem stylista v seriálu Dokonalý svět a taky budu ve filmu Malá pražská Matahára.

 

 

 

Vaše cédéčko se jmenuje Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa, na plakátech jste vyfocení v teplákovkách a knírcích. Co vás na téhle poetice láká? Máme snad čekat desku osmdesátkového popu?
Vojta: Čekat můžete, jestli to tak ale opravdu bude, to vlastně už nevíme ani my. Pravda však je, že osmdesátými lety jsme se při přípravě desky inspirovali.
Jakub: V některých písních se nám osmdesátkového zvuku opravdu podařilo dosáhnout. To, co nás ale všechny doopravdy spojuje, jsou tepláky. Fantastickej materiál, neprodyšnej, nepromokavej, nedejchá, je v něm teplo i zima. Přáli bychom si, aby se zase vrátil zpátky.

Bude tedy deska také tak trochu poctou Krokům Františka Janečka, skupině, ve které v 80. letech zpívaly popikonky Michal David, Iveta Bartošová nebo Pavel Horňák?
Jakub: Tak jako František Janeček vyzdvihoval nějaké interprety, my vyzdvihujeme jeho práci. Jako první u nás začal s digitalizací, jako první přivezl digitální piano a digitální hodinky. Chceme mu za to vzdát hold.

Chystáte na koncert nějaké hosty?
Vojta: Mezi hosty se objeví například beatboxer Ondra Havlík aka En.Dru, tanečníci a akrobaté z cirkusu La Putyka Rosti Nováka, smyčcové trio Inflagranti…
Jakub: … budeme mít i dechovou sekci, jednu z vůbec nejlepších, která u nás existuje. Vystoupí s námi i dětský sbor Bambini di Praga.

Dětský sbor?
Vojta: Máme jednu píseň, která opěvuje válku, atomové reakce a reaktory, a kdo jiný by měl opěvovat válku než dětský sbor? Když už perverze, tak se vším všudy.
Jakub: Ono to působí dojemně, když děti zpívají. A navíc je to velice neotřelý nápad.

Budou na koncertě zpívat všechny Bambini, nebo jen výběr?
Vojta: Jenom děti, které si to zasloužily.
Jakub: Samozřejmě proběhl konkurz, ve kterém jsme děvčata pečlivě vybírali. Myslím, že jsme vybrali opravdu dobře. Některá děvčata zpívají vážně výborně.

Scházíme se deset dní před křtem, jak daleko jste s přípravami?
Jakub: Koncert připravujeme už dlouho, já osobně jsem ale na přípravy neměl čas. Základ dával dohromady náš manažer Filip Šmíd a Franta Soukup, teď jsme měli dva dny zkoušky s dechovou sekcí, zítra budeme dodělávat scénář. Snad to všechno stihneme.

Jakube, spolu se Slovákem Martinem Rauschem moderuješ soutěž Česko Slovensko má talent. Říkal jsi, že než jsi nabídku přijal, hodně ses rozmýšlel. Předpokládám, že teď jsi za tu příležitost rád.
Jakub: Nakonec ano, baví mě to. Až jsem překvapenej, jak moc mě to baví.

Co tě na tom baví nejvíc?
Jakub: Líbí se mi formát soutěže. A mám dobré kolegy. Teď ale začnou přímé přenosy, takže to bude větší stres.

Vojto, díváš se na Jakuba v televizi? 
Vojta: Moc ne. Koukal jsem se včera ze studijních důvodů a viděl jsem úryvky, podle kterých to Jakub s Martinem dělají velmi dobře, uvolněně. Kuba je záruka kvality, o to strach nemám. Spíš se mi jedná o princip podobných pořadů. Mají řadu plusů, ale i řadu minusů.
Jakub: Je to jednoduchý, tyhle soutěže vznikají proto, aby televize vydělaly peníze na reklamě. Na svou obhajobu můžu říct jedině to, že lidi, kteří Česlo Slovensko má talent dělají, ho dělají dobře a s přesvědčením.

Nightwork v Noci s Andělem

Na druhou stranu není nikde předem dané, že z takových soutěží nevylezou docela zajímaví lidé, jako se to povedlo dvěma řadám SuperStar.
Vojta: Talentová soutěž má dva póly. Je to docela dobrá show, která může vyzdvihnout lidi, kteří něco umějí. Já si ale pořád myslím, že ti, kdo něco opravdu umí, to dokážou i bez soutěže. Minus je pro mě v tom, že porota a lidi kolikrát ohodnotí někoho, kdo třeba vůbec neumí zpívat. Vytváří se pak odpad, který, byť třeba jen na půl roku, obsadí televizi.
Jakub: Člověk, který do takový soutěže jde, musí být chytrej. Když není chytrej a nemá už něco odžito, nikdy nemůže do budoucna uspět. Často se stává, že ti lidé neumí o svém talentu rozhodovat, nedokážou být kreativní.

Předpokládám, že vy byste s Nightwork nebo s jiným vlastním projektem do podobné soutěže nešli.
Oba: Nenenene.
Jakub: Já jsem se hlásil na DAMU, a před žádnou porotu už bych nikdy nepředstoupil, jak to bylo potupný.
Vojta: Já jsem mohl být v první řadě SuperStar, přihlásili mě kamarádi.

Proč tedy nakonec z tvé účasti sešlo?  
Vojta: Protože jsem si přečetl smlouvu TV Nova, která mi ukládala, že pro ni pak dalších deset let musím pracovat. Rozhodl jsem se, že budu radši vydělávat jen pro sebe.
Jakub: Vidíš, mohl jsi dneska uvádět s Lucií Borhyovou Televizní noviny.
Vojta: Jo, mohl jsem dělat Televizní noviny a nemusel jsem se teď stresovat s nějakým koncertem.

Oba dva máte kromě kapely divadlo, hrajete v cirkusu La Putyka, v Roxy jste v loňské sezoně uváděli muzikál Pornohvězdy, v La Fabrice zase Kultovní představení. Jak divadlo s moderováním a přípravami na velký koncert stíháte?
Jakub: Já teď hraju jen La Putyku a Kultovní představení, hostuju v jednom představení v Národním divadle a s Rosťou Novákem (principálem La Putyky) chystáme nový projekt. V prosinci máme mít premiéru. Od ledna bych se ale chtěl věnovat něčemu úplně jinému než divadlu.

Čemu?
Ještě nevím. Franta Soukup má jít na operaci a až se vrátí, budeme asi dělat nové písničky pro Nightwork. Chci být chvilku v klidu, vidět se víc s rodinou a s kamarády, které jsem teď dost zanedbával.

Takže oddechový čas. A ty, Vojto?
Vojta: Oddechový čas je i můj cíl. Je toho hodně a já jsem se, stejně jako Jakub, rozhodl radikálně změnit život.
Když jsem teď se zablokovanou páteří dorazil na pohotovost, kde mi sestřička řekla: Už zase vy?, uvědomil jsem si, že takhle to není dobře. Pořád si říkám, že se sebou musím něco dělat, ale teď zrovna pracuju s výjimkou jedné nebo dvou věcí na projektech, který mě baví... Ale nemyslím dopředu, a to teď musím začít. Mám nějaké možnosti vycestovat, a já bych to za hranicemi zkusil moc rád. U nás se totiž ve všem, co dělám, setkávám neustále s nějakými překážkami.

V jakém smyslu? 
Vojta: Teď třeba natáčím s nejmenovanou televizí a dopředu se počítá s přesčasama, protože nejsou peníze a všechno se musí stihnout za jedenáct dní. A když chcete z natáčení odejít po dvanácti hodinách, jste za tupce.
Nebo jiný příklad. S Nightwork se teď snažíme vyprodat malou sportovní halu. Třeba se nám to podaří, ale i tak z toho nebudeme mít vůbec nic a ještě možná budeme doplácet.
I když je o nás zájem, není úměrný množství financí, které do toho dáme. Myslím si, že v zahraničí jsou podmínky pro práci, kterou děláme, lepší. A i díky tomu, že máme novýho ministra kultury, kterýho jsem bohužel slyšel i mluvit…
Jakub: ...je to zubař, ne. Tak mluví dobře.
Vojta: Třeba mu křivdím. Kamarádi mi poslední dobou říkají, že jsem se z té politiky zbláznil, jenomže mě to hrozně štve. Čím víc pracuju, tím víc zjišťuju, že dělat tady je zmar.
Jakub: Snažili jsme se třeba z evropských fondů sehnat peníze na jeden divadelně-hudební projekt, který má šanci představit se na prestižní akci v Edinburghu. Jenomže lidi, kteří mají evropské fondy na starost, o nich vědí ještě míň než my, kteří se o ně sotva začali zajímat… Ale nás to pořád baví. Protože jediná odměna za to, co děláme, je, že nám někdo dá další práci.  

Jaké by tady měly být v Čechách podmínky, aby vás to netáhlo pryč?
Jakub: Je to jednoduchý. Měli bychom mít s Vojtou korunu z platu každého Čecha.

Aha, tak jako koruna ze vstupenky do kina putovala na Fond kinematografie, tak by se koruna odváděla vám.
Oba: Na konto Prachař-Dyk.
Vojta: Můj otec mi říká, že to tak bylo vždycky: jakmile se stát měl dobře, dařilo se i kultuře. Politika a kultura byly vždy provázané, a platí to i dnes. Vždyť v divadlech teď vídám samá depresivní představení

Vojtěch Dyk: V soukromí jsem plachý, ale na jevišti chci dělat šou

Populární herec a frontman kapely Nightwork Vojtěch Dyk je velmi vytížený muž. Kromě angažmá v Národním divadle a zpívání v kapele, natočil za loňský rok pět filmů. Poslední z nich Ženy v pokušení právě běží v českých kinech.

neděle 25. dubna 2010, 15:00

Lucie Jandová, Právo

Na ženě je dobrá nějaká vada, říká nová hvězda Vojtěch Dyk

Ženy v pokušení, v nichž hrajete jednu z hlavních rolí, jsou něco jako českou verzí Sexu ve městě? Znáte ten americký seriál?
Občas se mi to podařilo stihnout, když jsem přišel v noci domů. Ale ne že bych to sledoval pravidelně. Je to určitě dobře udělaný seriál.

 

vizitka * Pochází z pražských Holešovic. Narodil se ve znamení Lva v roce 1985 nakladatelce a spisovatelce Věře Dykové a literárnímu historikovi Radko Pytlíkovi. S tatínkem je od sebe dělí 58 let. * Umění se začal věnovat v dětském sboru, po gymnáziu začal studovat činohru na DAMU. * V roce 2009 získal Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku. * Vystupoval na mnoha scénách, v Národním divadle si například zahrál výrazné role v představeních Radúz a Mahulena, Žebrácká opera nebo Lucerna. * Často se objevuje i v menších alternativních divadlech, stabilně vyprodává A Studio Rubín, La Fabriku či Roxy. V televizi účinkoval kromě pohádek například v seriálech Letiště a Velmi křehké vztahy. * Na stříbrném plátně si naposledy vyzkoušel roli milence matky (Lenka Vlasáková) i její dcery (Veronika Kubátová) ve filmu Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení. * Kromě herectví se úspěšně věnuje i zpěvu. Ve Státní opeře si zahrál a zazpíval Kudykama ve stejnojmenném lyrikálu dua Hapka & Horáček. * S Jakubem Prachařem, Janem Maxiánem a Františkem Soukupem založil v roce 2005 kapelu NightWork, se kterou vydali album Respectmaja a v roce 2009 dostali v anketě Zlatý slavík cenu Skokan roku. Po písni Mája, kde svérázně přezpívali slavný hit Karla Gotta, získali fanoušky skladbou Globální oteplování - Já jsem gay.

Měl jste svoji oblíbenou postavu?
Mně se zdál jednou o Sarah Jessice Parker takovej hrozně erotický sen, takže jsem měl oblíbenou právě ji. A nedávno jsem viděl na koncertě slečnu, která byla moc podobná tý krásný černovlásce, teď nevím, jak se jmenuje...

Charlottě?
Ano. Úplně stejné rty, vlasy, oči, všechno. Ale u mě převládá spíš takový typ jako je ta Sarah Jessica Parker. S tou jsem měl teda velmi erotický sen (trošku se zamyslí). Ona je taková jako slovenská moderátorka Adela Banášová.

Mám to chápat tak, že se vám líbí nosaté?
Třeba nosaté. Prostě takové, že by si člověk na první pohled neřekl, že je krásná. Nějaká vada je dobrá.

Jaká byla v roli Eliška Balzerová, která ve filmu hrála českou Samanthu?
Myslím, že by za to měla dostat Lva. Působila na mě jako příjemná, sexy baba a myslím, že ten sex-appeal je cítit v každém kousku toho filmu. A co věta to bonmot. Je hrozně těžké takový bonmot říct a ona to dokázala s grácií.

V Ženách v pokušení i v televizním seriálu Velmi křehké vztahy jste hrál milence starších žen. Nebojíte se, že se z toho stane škatulka?
Nebojím, vůbec ne. Teď hraju v pohádce arogantního, narcisistního prince, který všechny nenávidí a miluje jenom sám sebe. Konečně role pro mě a jsem za to rád. Nemůžu si stěžovat, že bych dostával stejné role.

Proč si myslíte, že jste českým idolem a dokonce napříč generacemi i pohlavími?
Já nevím. Rodiče mě učili, ať se ke všem chovám vlídně, ke starším lidem, k ženám, k mužům...

Úplně neodpovídáte na moji otázku. Nebude to třeba tím, že máte široké spektrum diváků: od mladých, pro které zpíváte s kapelou až po televizní a filmové diváky všech generací?
Tak v pořadech pro seniory se moc neobjevuju.

Starší ctitelka si vás může najít třeba v Národním divadle.
A to máte pravdu. Tam chodí jedna moje fanynka, paní Eva Nováková. Nejdřív mi chodily různé flašky počínaje šampaňským a skončilo to dvanáctiletou whiskou. K tomu byla připojená vždycky vizitka Eva Nováková, psychiatr a léčba závislostí. Tak jsem si řekl, že to je dobré. Nedávno jsem se s ní v Národním divadle poprvé setkal. Je to normální usměvavá paní středního věku, psychiatrička.

Tak vidíte, opravdu se vám dvoří i starší ženy a balí vás ...
...alkoholem (smích). Ale ne, nijak zvlášť mě nebalí. Já mám rád starší ženy, ale padesátky, to už je na mě moc.

Svádějí vás gayové? Na jedné jejich webové stránce o vás nemluví jinak než jako o gay idolu. Navštívil jste už kupříkladu gaybar?
Ježiš, kolikrát, tam je dobře, velmi dobře, ale ne kvůli tomu, abych byl středem pozornosti. Mám mezi gayi spoustu kamarádů. Když mě někdo balí, tak mu řeknu, to samé, co bych řekl nějaké holce.

A co jim řeknete?
Tak přece se tady neprozradím.

Už jsme jmenovali, co všechno děláte. Tak široký záběr jste plánoval, anebo berete nabídky jak jdou?
Mě to prostě všechno baví. Hrál jsem divadlo a začal jsem se věnovat i zpěvu, takže se možnosti rozšířily. Jestli je to činohra, alterna či zpěv, to mi nevadí, protože se zabývám vším. Teď mám třeba víc hudební období.

Nové album jste s NightWork ještě nevydali, i když mělo vyjít v dubnu, je to tak?
Vyjde až v říjnu nebo listopadu, protože nemáme vůbec čas. Teď jsme měli asi osmnáct koncertů, což je docela dost (skromně podotýká "nebo nevím"). Už mě to skoro živí.

Vzal byste ještě roli v seriálu po Velmi křehkých vztazích, kde jste skončil docela nenadále po jedné sérii?
Určitě jo. Mám za sebou i seriál z prostředí módního časopisu Dokonalý svět, který se teprve bude vysílat. A co se týče Velmi křehkých vztahů, nabídli mi další sérii, ale momentálně mám na rohlíky i bez příjmů z VKV. Neodsuzuji to, jen je potřeba, aby si to řeklo i vedení televize, protože pakliže budou divákům neustále nabízet tyto pořady, tak se nemůžeme divit, že úroveň kulturní vzdělanosti se bude neustále snižovat.

Na jednom koncertu vaší skupiny NightWork jste sešel z pódia a za křiku fanynek jste si chvilku zatančil s vaší přítelkyní, herečkou Markétou Frösslovou. Dokážu si představit, že musí mít té pozornosti okolo vás občas docela po krk. Snažíte se jí to vynahradit?
Snažím se, ale je to těžké. Jakmile je o někoho zájem, tak je to vždycky složitější, protože času je málo. Teď jsme spolu strávili krásné odpoledne. Mě baví jakákoliv chvíle, kdy se spolu třeba smějeme. Myslím, že není zapotřebí ji brát na luxusní večeře, což samozřejmě také udělám, ale hlavní je, aby nám spolu bylo hezky.

Plánujete spolu dovolenou?
Budeme mít dovolenou s kapelou. Všichni jedeme se svýma holkama nebo kamarádama na deset dní do Řecka. V jednom místním klubu, který patří Čechovi, odehrajeme spolu dalšími českými kapelami jako Skyline, Mig21 a Vypsaná fixa koncert pro české turisty.

A jak relaxujete během divadelní sezóny? Hrajete třeba počítačové hry?
V autě, když jedeme na vystoupení, tak občas hraju fotbal, protože ho hraju i normálně. Jinak počítačové hry moc ne. Baví mě sporty a u čeho se určitě odreaguju je rybaření. Mám období, kdy toužím po jakékoliv chvíli na rybách. Přivedl mě k tomu tatínek, ale momentálně je mi partnerem buď pouze prut nebo Jakub Prachař.

Zrovna běží mistrovství světa ve fotbale, sledujete ho?
Teď jsem odcházel od fotbalu. Snažím se sledovat.

To bylo to hezké odpoledne s přítelkyní?
Tak to jsem si odpočinul po krásném společném obědě. Já usínám už uprostřed jídla, protože rychle spaluju kalorie a hrozně mě to namáhá. Takže jsem si chvilku schrupnul u fotbalu. Ono se to stejně nedá kvůli těm šíleným trubkám sledovat.

Pracujete určitě více než mnozí vrstevníci. Netoužíte spíš cestovat jako oni?
Příští rok chci vzít kabriolet, mého starého Saaba, a jet na tři týdny do Španělska. Ale jinak já bych se chtěl třeba ohromně podívat do New Yorku a zkusit se tam prosadit. A možná ani to ne, Jen si tam prostě zkusit zahrát, co na to lidi řeknou. Jestli se vůbec můžu s tamními jazzmany srovnat.

Máte tam nějaké místo, kde byste rád vystupoval?
Né. No tak Carnegie Hall, ale to až tak za pět let (smích).

Necítíte se občas unavený tou pozorností?
Někdy. Lidi jsou hrozný hyeny, nemají slušné vychování a potom člověka vysávají. Když někdo přijde a řekne: "Pocem ke mně, vyfoť se!", tak odpovím: "Řekněte prosím a potom to udělám". Já bych si tohle v životě k nikomu nedovolil, ani ke známému člověku a oni mají pocit, že jakmile je někdo známý, tak je jako jejich. Ale tak to prostě není.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vás rozněžňují děti. Jsou sice roztomilé, ale říká se, že jsou zároveň nejtěžší publikum.
Těžké to je. Když jsem šel kolem osmých a devátých tříd v Pardubicích na Festivalu smíchu jako pudl a měl jsem jen trenky, čtyři koule a obrovskéj růžovej penis, ozvalo se z třetí řady: "Kopni do něj!". Takže jsem si řekl, že děti ne, pokud jsou takhle nerozumný.

Jaké jste měl dospívání vy?
Nikdy jsem nedělal nějaké zásadní průsery. Řekli mi "Přijď.", ale nezajímalo je v kolik. A já řekl "Já přijdu" a přišel jsem vždycky. Největší potupa by byla, kdybych ztratil důvěru rodičů.

Na knihu O literatuře faktu, kterou napsal váš tatínek, literární historik Radko Pytlík, jsem vytvořila jednu ze svých prvních seminárek na vysoké škole.
No vidíte, tak to máte štěstí, nebo smůlu. Jedna kamarádka mi taky říkala: "Maturovala jsem z tvýho otce" (smích).

Ovlivňuje vás? Seznam jeho literárních děl je úctyhodný.
To určitě je, ale jeho znalosti jsou také úctyhodné. Vždycky domů dostanu svazek knížek a ty si přečtu.

Řekl byste, že je váš vzor?
Stoprocentně. Ale to je i moje matka (Věra Dyková - majitelka pražského nakladatelství Emporius - pozn. red.). Máma je chytrá, vzdělaná a má zdravej rozum. Je správně, že je teď v politice víc žen než dřív. Kdyby byly všechny jako ona... I když ono nejde až tak o poměr žen a mužů, ale spíš o poměr normálních lidí a volů a krav.

Chodíte si k rodičům pro radu?
Oba se sice věnovali zpěvu, ale i tak si většinou rozhoduji sám. Spíš se nenápadně vyptávám a oni mi něco řeknou, což mě nasměruje. Ale že bych se jich ptal, jakou roli mám vzít nebo kam jít, to ne.

Dostane se k nim tedy až výsledná podoba. Jsou k vašemu výkonu potom shovívaví nebo vás kritizují?
Teď už jsou smířlivější, ale dřív bývali velice kritičtí, protože pravděpodobně chtěli můj život někam nasměrovat. Po každém školním představení v Disku jsem měl druhý den od otce na stole čtyřstránkovou úvahu nebo esej.

To je docela drsné. Pomohlo vám to?
Pomohlo, no ježišmarja! Nebo když jsem zkoušel Bratry Karamazovy, tak mi napsal jeden den esej o Dostojevském, druhý den o Karamazových a třetí den o Ivanovi, což je postava z Karamazových. Tatínek se snaží mi předat to, co o tom ví. A já si z toho můžu vzít cokoliv. Jsem za to vděčný.

Jste vděčný i za kritiku z venku?
Kdyby o mně sto lidí napsalo, že jsem kokot, tak se nad sebou asi zamyslím, ale jinak vím, že kritiky píší lidi jako já. Kromě toho dneska už skoro nikdo neví, jak se kritika dělá, všechno jsou spíš recenze. Doporučoval bych všem, aby si přečetli něco od Šaldy.

Přemýšlíte o budoucnosti? Co s vámi bude za deset, dvacet let?
Když se opiju, tak někdy jo. Jinak ne.

Narážím na to, že vám v životopise něco chybí – sólový zpěvák – nechtěl byste i takový "zářez"?
Určitě chtěl, ale ne tak, abych hrál s cédéčkem, ale chtěl bych kapelu. Ale potřebuji ještě trošku vyspět. Tak za čtyři roky třeba.

Očima autorky