27.10.2009 -
VOJTĚCH DYK Život je krátkej...
Měří 196 centimetrů, hraje ve třech kapelách, třech divadlech a jednom seriálu. A právě teď oslavil dvaadvacáté narozeniny.
Nalévali vám už v osmnácti bez problémů pivo?
Já mezi základkou a gymplem hrozně rychle vyrostl. Sice jsem vypadal pořád mladě, ale v hospodě mi nalévali už v šestnácti, výška nejspíš zapůsobila. Ale nedávno jsem byl na koncertě v Lucerna Music Baru, čekal jsem u baru a přede mnou stála asi stopadesáticentimetrová holčička, řekla si o dvě vodky a normálně jí nalili. Já chtěl jednu plzeň a musel jsem ukazovat občanku.
Začneme zhurta: porval jste se někdy?
Jednou na základce, to jsem někoho vzteky kopl do zadku. A taky před rokem, když jeden člověk atakoval moji přítelkyni. Chytil jsem ho za vlasy, ale jak jsem slušně vychovaný, zmohl jsem se jen na to, že jsem mu suše řekl: To se nedělá! Nějak to na něj zapůsobilo, pak mě celý večer zval na panáky. Já jsem strašně nekonfliktní typ.
Ukradl jste něco?
Ne a dodneška toho lituju. Na škole v přírodě kradli spolužáci v sámošce tyčinky Snickers. Bylo to úplně jednoduchý, nikdo je neviděl, ale já se stejně neodvážil. Nevím, jestli jsem takovej slušňák nebo takovej srab.
A do třetice - jaké drogy jste vyzkoušel?
Ježiš, to až bude číst máma... Trávu jsem vyzkoušel, to je jasný. Ale jinak nic. Fakt ne.
Říká se, že je současná generace mladých lidí zodpovědnější a samostatnější než generace 60. let. Souhlasíte s tím?
Hlavně mi přijde, že ta současná je zdegenerovaná šíleně rychlým životním tempem. Asi jsme zodpovědnější a zodpovědnost je důležitá, ale nesmí se vytratit lidskost. Jsme v obklíčení technických vymožeností, musíme ovládat počítače, mobily, iPody... To naši rodiče nezažili a myslím, že to bylo lepší.
Revoltoval jste v dospívání vůči rodičům?
Vůbec ne, já měl všechno dovolené, rodiče se mnou jednali jako s dospělým člověkem, takže jsem neměl proti čemu revoltovat. Dali mi ohromnou svobodu - a tím pádem jsem musel k zodpovědnosti dojít sám.
Bydlíte sám?
Zatím s rodiči, ale vůbec mi to nevadí. Nedávno jsem četl, že současný Evropan tráví sedmdesát procent času tím, aby zabezpečil rodinu a třicet tím, aby s ní byl. U přírodních národů je to přesně naopak. Ten rozdíl mě děsí.
Nemáte zkušenost se samotným bydlením, nikdy jste nemusel prát a uklízet?
Musel, i když bydlím s rodiči. Alen jen zřídkakdy. Když už si ale uklízím a peru, tak s chutí. A když je potřeba, přispěju i do rodinného rozpočtu.
V jste podezřele slušný člověk, ještě mi řekněte, že si honoráře dáváte na spořitelní knížku...
To zas ne, umím utrácet, koupil jsem si auto, pořád si kupuju cédéčka a tak.
Už vás poznávají lidi na ulici?
No...tak...občas mě někdo pozná...
Říkáte to tak nesměle.
Tak já nejsem z těch, kdo by zaplňoval stránky paparazzi.cz. Ale chápu, že lidi mají tendenci civět na někoho, koho znají z televize. Kdyby teď přišel Karel Gott, taky bych na něj nejspíš civěl.
Vytýká vám někdo angažmá v seriálu?
Ani ne, dneska hrajou v seriálech všichni, tak se to neřeší. Občas mi vytýkali spolužáci, že si kazím jméno, ale já myslím, že Letiště je dobrý seriál. Kvalitní scénář, výborní herci, kteří přišli z divadel a ne z televizní a komerční sféry.
Původně jste měl hrát v Ulici...
To je fakt, původně jsem dělal dva castingy. Protože hraju ve třech kapelách, nabídli mi na Nově roli muzikanta, kterého dneska hraje Kuba Prachař. Nějak se to protahovalo a do toho se ozvali z Primy. A jak říkají fotbalisti: dostal jsem konkrétní nabídku a líbilo se mi jejich férové jednání. takže jsem nastoupil do Letiště - a nelituju.
Co byste nevzal?
Tak určitě pornofilm, i když jméno mám na to pěkný. Jinak jsem krysa prodejná, seriál nebo reklamu nějak morálně neřeším. Hlavní je zjistit, o co jde, a probrat to s lidmi, kteří tomu rozumí.
Bavíte se o práci s rodiči?
Taky, akorát jak je můj táta starší - bude mu devětasedmdesát - v určitých věcech se neshodnem. To se týká třeba muziky. Ale respektujeme se. S mámou se o práci samozřejmě taky bavím, ona je typický příklad ženy, která se obětovala pro rodinu. Ale přitom stačila pracovat.
Váš otec je spisovatel a literární historik Radko Pytlík, vyprávěl vám o svém mládí nebo o svých literárních souputnících?
To je právě zvláštní, já se o tátovi dozvídám teprve postupně. Ale pamatuju si, jak nám občas vyprávěl před spaním, třeba jaké to bylo za války při náletech na Prahu. To jsem vždycky poslouchal, ani nedutal. Jeho vzpomínky jsou hrozně cenné.
Jaký je mezi rodiči věkový rozdíl?
Čtyřiadvacet let.
Vnímal jste to jako malý?
Vůbec ne, to bylo automatické. Spolužáci se divili, že mám staršího tátu, třeba okolo dvanácti let jsem se za to i trochu styděl, ale to hrozně rychle pominulo. Jsem strašně hrdej, že mám takové rodiče, jaké mám. Někdy jsem s tím až trapnej.
Umíte si představit, že byste si vzal o čtyřiadvacet let mladší ženu? Znamenalo by to, že by teď ještě nebyla na světě.
Když má nějaký kámoš malou dceru, dělám si srandu, že si na ni počkám. Ale to se nedá říct, jak se to v životě seběhne.
A zažil jste naopak - podobně jako seriálový Tomáš - vztah se starší ženou?
To je zvláštní věc. Teď mám sice o dva roky mladší přítelkyni, ale zatím byly všechny moje partnerky o pár let starší. A já nevím, ale mám pocit, že ty starší holky nějak…
…přitahujete?
To takhle nemůžu říct, protože fakt nevím, čím to je, ale něčím se navzájem dráždíme. No, je to pro mě lákavý.
Kdy byste chtěl mít rodinu a děti?
Ty jo, klidně hned. Já hrozně miluju děti, v parku se po nich koukám jak nějakej úchyl. Je mi jasné, že teď nejsem po všech stránkách připravený založit rodinu, ale citově bych dítě přijal úplně bez problémů. Přivést na svět dítě je to nejhezčí, co člověk může udělat. Ostatně pro to jsme tady. Navíc život je krátkej…
Tohle vás trápí ve dvaadvaceti?
Hrozně často na to myslím, přemýšlím o smyslu života, o stárnutí… Chtěl bych ze svého života vysát maximum - a naopak maximum odevzdat. Hodně mi v tomhle pomáhá hudba, emocionálně mě naplňuje. Ta energie proudí oboustranně, třeba na koncertech je pro mě hrozně krásné vidět, že někoho hudba, kterou dělám, baví, že mu něco dává. Ježiš, nezní to moc egoisticky?
Vůbec ne, ale dostali jsem se někam hodně daleko od seriálu Letiště, o kterém bychom se měli v rozhovoru zmínit…
No jo, Letiště. Spousta krásných setkání, obrovská herecká škola. Alois Švehlík, Maroš Kramár, Anička Šišková…to jsou prostě fantastičtí herci. A proti nim Bob Klepl nebo Zuzka Norisová, kteří to vzali úplně z opačného konce a dotáhli svoje postavy do extrémní nadsázky. Díky tomu je teď oba zvou na skutečné letištní party. A Bob Klepl je takový suverén, že na nich úplně seriózně vykládá, kolik má Central Air Lines letadel a do jakých létá destinací… On je neuvěřitelnej!
Vy jste zas prý dokázal při natáčení rozplakat celý štáb…
To bylo v den, kdy jsem točil tři úplně odlišné obrazy. Ráno svoji první milostnou scénu s Kristýnkou Novákovou, pak komický výstup a nakonec tuhle dojemnou scénu. Popisoval jsem v ní, jak mi umřeli rodiče. Bylo to fakt smutný, navíc jsem u toho měl hladit kočku na klíně. Po natáčení za mnou pár lidí přišlo, že je to úplně rozhodilo, kostymérky plakaly. Dokonce i režisér Petr zahrádka, který je na chválu skoupý, utrousil, že to bylo docela dobrý.
Vy se necháte snadno dojmout?
Mě dojme kde co. Jakýkoli blbý romantický film, jakmile se rozezní smyčce, mám na krajíčku. Dokonce jsem se takhle znemožnil před svojí první láskou. Vzal jsem ji na rande do kina na Tanec v temnotách. Brečel jsem a strašně se styděl.
No, říká se, že kluci nepláčou…
To je pěkná blbost, všichni pláčou. A je to důležitý. Navíc si myslím, že to maj holky rády, že není důvod se před nimi tvářit, že jsme my chlapi bezcitní.
Létáte rád?
Strašně moc. Díky seriálu jsem se mohl několikrát proletět v malém motorovém letadýlku, to bylo úžasný. Dokonce jsem si mohl na chvilinku zkusit řízení. Nejvíc mě fascinovalo, že takhle zblízka všechno poznáváte, máte kontakt se zemí. Nádhera!
Taky jste si skočil s padákem.
No to byl velký zážitek. Z herců mělo jet dvanáct lidí, ale nakonec jsme do toho šli jen čtyři, Zuzka Norisová, Filip Blažek, Matouš Ruml a já. Těšil jsem se a bál zároveň. Pořád jsem se uklidňoval, že se v tandemu nic nemůže stát. Pak jsme vystoupali do čtyř kiláků - a seskákali. Nakonec je to úplně jednoduché, jen se zavěsíte a zhoupnete.
Ten krok do prázdna musí být strašný.
To je nezapomenutelné. Tisíc pocitů najednou, myšlenky prolétávají hlavou jak o život. Jenom sem řval nadšením a užíval si to. Myslel jsem, že poletíme tak patnáct sekund a ono to trvá přes minutu.
Pamatujete si, jaký to byl pocit, přijít domů ze školy s vysvědčením a před sebou mít dva měsíce prázdnin?
Jé, tak to jsem hrozně neměl rád.
Vážně?
Najednou mi přišla Praha pustá a smutná. Kamarádi se mi rozjeli na prázdniny a já měl před sebou dva měsíce, se kterými jsem si nevěděl rady. Navíc jsem člověk, který musí u všeho být, musím mít přehled, co kamarádi dělají.
Jezdil jste na tábory nebo k babičkám?
Jasně, jezdil jsem se sborem na soustředění, s rodiči na dovolenou. Ale neměl jsem nikdy prázdninovou partu kamarádů z chaty, jako mívá většina dětí. To zažívám až teď, kdy jsme koupili chalupu na orlíku ve vesničce Zbonín. Je tam snad nejmenší hospůdka na světě, ale duší je mohutná! Dostojevský by zaplesal.
Když se vrátíme k vysvědčení, jaké bývalo?
Průměrné, žádný šprt ani průšvihář jsem nebyl. V životě jsem dostal jen jednu poznámku: Leze na kozu bez dovolení.
A co jste měl z češtiny?
Jedničky, dvojky. I když jednou jsem měl i trojku.
Ptám se, protože pocházíte z rodiny spisovatele Viktora Dyka. Četl jste jeho dílo?
Přečetl jsem Milou sedmi loupežníků, Krysaře, takové ty hitovky. Ale nijak zvlášť se o jeho dílo nezajímám. To už spíš čtu tátovy knihy o Praze, o Haškovi nebo Hrabalovi. Občas, když spolu jdeme centrem Prahy, začne vyprávět a je schopný mluvit snad o každém baráku.
Co máte právě v ipodu?
Všechno, od klasiky po rock. Ukážu vám, co jsem si právě koupil za CD: United Flavour, Mozart meets Cuba a Ondřeje Pivce, mladého jazzmana, který hraje na hamondy.
Co posloucháte z klasiky?
Miluju Mši Leonarda Bernsteina, což není klasika v pravém slova smyslu, nebo Carmen. Teď mě oslovil skladatel David Lukáš, jestli bych nezpíval u něj v opeře. Hrozně rád bych to zkusil, přestože neovládám operní zpěv. I když teď jsem si v pořadu Sandry Novákové Barování ve Studiu Rubín vystřihnul Měsíčku na nebi hlubokém. Ale to bylo jen z legrace.
Když jste se hlásil na vysokou, byly ve hře i jiné školy než DAMU?
Chtěl jsem na francouzštinu a norštinu, francouzsky sem uměl z gymplu a norština mě uchvátila, když jsem tam byl měsíc u známých. Bylo to tam přesně takové, jak si to představíte: srub v lese u jezera, nádherná příroda. Ale rozhodl jsem se pro DAMU, protože jazyky se můžu učit klidně dál. Navíc mi to jde docela snadno.
Vaše pedagožka Eva Salzmannová nedávno v rozhovoru pro INSTINKT vyprávěla, že se na DAMU hlásí i ti, kteří nikdy nebyli v divadle.
No, to je jako hlásit se na matfyz a neumět počítat. Na DAMU se hlásí kde kdo, exoti ze soutěže Superstar nebo Big Brother. Pak lidi, kteří záhadným způsobem získali obrovské sebevědomí a myslí si, že to mají na háku. Ale pak samozřejmě talenty, které zkušené oči pedagogů rozpoznají.
Máte nějaký zásadní divadelní zážitek?
Vždycky mě totálně chytne za srdce divadlo, které dělá režisérská dvojice Skutr. Viděl jsem Ráj srdce, labyrint světa a Understand, geniální věci. Dokonce jsem s nimi jednou měl hrát, ale zrovna jsem zkoušel v Disku a v Dlouhé a nestíhal to. Ale snad není všem dnům konec.
V Divadle v Dlouhé hrajete ve hře Faidra a není to žádná legrace, vaše postava je zmítaná osudem a nakonec uvláčená koňmi. Jaký máte vztah k antickým dramatům?
Vnímám jejich sílu, ale myslím si, že k nim člověk musí dozrát. Jsem za tu roli strašně rád, ale mám pocit, že bych si z té hry vzal za deset let něco jiného, přestože hraju kluka stejně starého, jako jsem dneska já. To představení je formou úplně hlaďounký, čisťounký, ale uvnitř je to nervy drásající. Antika, ale dneska.
Věříte na osud?
Jak se to vezme. Věřím na osud, ale i na náhodu. Člověk má před sebou miliony cest, ale je jen na něm, jakou si vybere.
Jak si představujete sám sebe za deset let?
Budu mít určitě větší břicho. Doufám, že dokážu udržet spořádané manželství, že budu mít děti a taky nějaké zajímavé zkušenosti s muzikou a herectvím. No a asi budu smutnější, že jsem o deset let starší. Potřeboval bych, aby život trval aspoň dvě stě let, abych stihnul všechno, co bych si přál.
(zdroj:http://vojta-dyk.info/)
Vojtěch Dyk má rád text moudrý i vtipný
Po desítkách let novinařiny už člověka jen tak něco nepřekvapí. Vojtovi Dykovi (ve světě VKV mladý právník Jakub Karásek) se to povedlo dokonale. Ale zas, když si vezmete, že třiadvacetiletý – skoro šedesátníkovi snad tohle slovo bude odpuštěno – kluk, a on: má dvě kapely a muzice zjevně rozumí, hraje a rozhodně ne špatně nejen na prknech Národního divadla, ale i v televizi a filmu, ještě stíhá mít přehled o literatuře a má rád jazyky a… Pozor, dámy – pokud to jako muž mohu posoudit – i co se týče vzhledu je to výjimečné: vysoký, štíhlý, usměvavý a to úsměvem spíš plachým.
.
Tohle se také – aniž bych scénáristky seriálu podezíral z laciných kalkulací – více než zúročuje v roli: čerstvý absolvent práv, idealista s citovou vazbou na babičku, jedinou příbuznou, jíž navíc vděčí on i bratr – detektiv za výchovu a vzdělání. Vlastně je ta role asi šitá Vojtovi nejen na tělo, ale i na duši. Možná právě proto Jakubovi věříte, že je, ač právník, skoro bezelstný v neprofesních vztazích. Ženy kolem něj v seriálu VKV ho nemohou přehlédnout, leckterá by si dala určitě říct – nepochybuji, že totéž platí i pro ty v okolí představitele postavy. Kdysi by byl asi braný jako kandrdas, dneska ale už vyplul na pouť, která by mohla ve své poslední třetině vypadat jako „Pan Herec“. Zatím tu myšlenku on sám s bouřlivým nesouhlasem zatracuje...
.
A dost! Myslím si, že je až nemravné, aby někdo takový žil, když jsem právě přednedávnem celou tu generaci pod pětadvacet zcela, ale docela úplně zatratil.
.
Pane Dyku, když se člověk podívá na řadu vašich iniciativ, zaměstnání, angažmá v různých divadlech, natáčení VKV – které je skoro jako chození do školy: ráno do třídy, odpoledne konec a pak si můžeš teprve hrát... Jak to stíháte? Vždyť to abyste lítal, doslova!
.
„Jenže mě to baví, fakt. I když si právě poslední dobou říkám, že bych asi měl trochu zpomalit. Ale je mi kolik mi je, stíhám a užívám si to. Tím spíš, že je to pořád vlastně při škole,“ usmívá se a ucucává nějaký džus, zatímco čekáme – já na sklenku bílého a on na oběd, to vše v nekuřácké restauraci vedle domu, kde – zatím stále u rodičů – Vojta Dyk bydlí.
.
„Víte, co mě štve? Tedy štve je asi silné slovo, a nevím, jestli to vůbec klukovi mého věku přísluší říkat, ale nemáte pocit, že téměř vymizely ty skutečně velké herecké osobnosti?“ to byla reakce na mou poznámku, že s herci jsem až dosud moc rozhovorů nedělal, jen kdysi zamlada s panem Milošem Kopeckým. „Vymizeli, ti staří a opravdu dobří herci, a najednou všude chybí. Ale ona to není jenom otázka herců, platí to i o tom, na co se vůbec dá nebo nedá koukat – když srovnávám dnešní haldu různých bavičských programů, nejrůznějších talk show a další zábavy s tím, co se dá vidět z těch let Kopeckého, Hrušínského a všech těch jmen, tak je člověku z toho na zvracení. Z jedné určité televizní „zábavy“ je to skoro doslova. A přitom ti, co to dělají, jsou jako herci dobří – to pokleslé po nich někdo chce a oni to prostě dělají. Mám pocit, že je na té stanici, co o ní mluvím, nějaký cenzor, který nepustí pořad bez určitého počtu sprostých a vulgárních slov, navíc používaných dost neorganicky.“
.
Tak teď je to překvapení na druhou. Co jste to říkal, že posloucháte?
.
„Když přijdu domů, často hodně pozdě, pouštím si Radio Oldies, a tam jsou bloky: pár písniček a humorná scénka. To je takový krásný humor! Víc, mnohem víc k smíchu než to, co dneska vidíte a slyšíte na každém kroku, a přitom nepotřebuje ani jedno sprosté slovo. A když se podíváte na forbíny Horníčka+Wericha(jelikož forbíny Voskovce a Wericha nikdy nebyly nahrané) – to je prostě koncert. Občas přemýšlím, jestli to psali do puntíku předem, nebo až na jevišti improvizovali – to je tak něco autentického, přitom nádherným jazykem, a tak chytře udělané dialogy.“
.
Jenže každý dramaturg vám řekne, že je to dnes požadováno jinak, je tady poptávka a tak...
.
„Já vím, je to naše chyba, chyba nás všech, že to posloucháme a že se na to – někdy na čirý hnus – i díváme! Nebude to vypadat, jako že mluví můj otec?“ mile se usměje a vy mu věříte, že to tedy z něj otec rozhodně nemluví, protože všechno, co tenhle, pro mne jako z nebe spadlý, mladík povídá, má konzistenci, má to podle naší babičky hlavu a patu a já si pomalu začínám vybavovat dávno zapomenutý, protože dlouho nepotřebný výraz ´renesanční člověk´.
.
Vy ještě studujete? Jak to tedy, že si neužíváte posledních studentských chvil? A co vůbec píšete jako téma diplomky?
.
„Magisterskou práci píšu na téma Od Holana po komerci – srovnání tvůrčích postupů při inscenování hry. Se spolužáky jsme si vybrali některá díla z poezie Vladimíra Holana a pokusili jsme se je vyložit po našem, jak rozumíme my jeho básním. V DISKU jsme dělali i Bratry Karamazovy, a seriál i muzikál znám, bohužel i tu nejsprostší komerci, osobně. Ale to už jsem odmítl. Definitivně."
.
To už musí být, když začínající herec odmítne nabídku do muzikálu...
.
„Asi to bude znít zas namyšleně, ale nebudu jmenovat, tak snad to nebude tolik vadit. Byl jsem pozván, dostal jsem nabídku do jednoho muzikálu, a ten je textově – no – trochu slabší, takže jsem svoji účast zvážil a odmítl. Pak mě přemluvili, abych to zkusil, jen pár zkoušek – a já tam párkrát zašel a nakonec znovu a definitivně odmítl. Trochu jsem měl problémy i s překladem: nezdál se mi. Takový text přece potřebuje zralého člověka, navíc takového, který umí zacházet se slovem – slovo by mělo mít v textu přesné místo, text musí mít svou melodii – a samozřejmě myšlenku.“
.
Znovu mě napadá Voskovec a Werich – máte na mysli je...?
.
„Jejich texty, to je symfonie jazyka, humoru, s muzikou jdou dohromady až neuvěřitelně – a když pak vidíte a slyšíte, co se line z úst dnešních bavičů, nevěříte. Víte, že si V+W vymýšleli slova a ta se ujala a používají dodnes? Třeba napnelismus,“ a Vojtovi se rozsvítí oči – musíte mu věřit, jinak to nejde. Jak ale tenhle člověk funguje ve dnešním světě?
.
Aktivně hrajete i zpíváte, muzika vás baví a hraní jakbysmet, máte dvě kapely Nightwork a Top Dream Company, děláte s Jakubem Prachařem, rovněž muzikantem, improvizační divadlo – jak jste se vlastně dostal do Vékávéček?
.
„To bylo přes pořad „Barování“ – herci zpívají u klavíru, nejdřív to bylo v divadle Rubín, pak se přesunul do Carpe Diem – je to takový pohodový večer, komorní, šansony u piána, ten večer uvádí Filip Rajmont, který tam hraje už věky. Začal zvát i pana režiséra Drhu a scénáristky Velmi křehkých vztahů a ti všichni mě začali lákat, prý pojď tam k nám... Přiznám se, chvíli jsem váhal, moc se mi do seriálu nechtělo, měl jsem pocit, že to není dost vysoké umění, ale pak jsem si řekl proč ne! A baví mě to. Hlavně tedy kvůli štábu. Je jen škoda, že na nic není moc času – za den patnáct obrazů, to je neskutečná rychlost – ale je to jako dnešní svět a život.“
.
Prosím vás, teď opravdu mluvíte jako o dvacet let starší.
.
„Já za to nemůžu – když jsme si před nedávnem koupili chalupu na jihu, začal jsem se chovat – ale spíš cítit, to chování mi práce moc nedovolí – pomalu jak usedlý otec od rodiny: že ale ten klid je balzám, na to nemusíte být dvakrát ani třikrát starší, to poznáte – když si sednu sám u řeky s prutem, rozhlížím se a čekám na rybu, je mi nejlíp.“
.
Několikrát jste na to už narazil – jazyk, melodie – máte rád jazyky?
.
„Mám rád? Já je miluju. Chtěl jsem vlastně studovat norštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě v Praze, ale skončil jsem nakonec na DAMU. Ale stejně mám jazyky pořád kolem sebe: otec je němčinář, sestra učí angličtinu, já se učil francouzsky devět let – to je úžasná řeč, ta francouzština, stejně jako slovenština, která má veliké kouzlo.“
.
Stejně tak mluvíte hezky o rodičích – tolik vás ovlivňují?
.
„Já nevím jestli ovlivňují. Nikdy jsem neměl žádné zákazy, například. Mám hrozný strach, že já to se svými dětmi nebudu umět. Ale jak to dělali? Bylo to se záměrem, řekl si můj otec třeba, když jsem měl nějaké – dneska vím že úžasně blbé – názory, řekl mi k tomu svoje, ale já nechápal, jenže on nejspíš věděl: ´on na to za pár let přijde´. A on na to skutečně vždycky přišel. Říkal jsem že žádné zákazy – ale já zas na oplátku (nebo proč? Třeba že důvěra zavazuje?) vždycky přišel domů včas. Je to banální, ale já si už napořád budu myslet, že důvěra se cení a vrací.“
.
Ještě k VKV – všichni se zatím shodujete, že je tam skvělá parta...
.
„To tedy je, určitě. Ono je to asi tak trochu součást té práce – vlastně spíš to tak být musí, když chcete, aby výsledek byl dobrý. Aby seriál neskončil, musí z něj nějak vyzařovat i dobrá pohoda, která je v celém ansámblu. Říká se, že lidi jsou pro seriál důležitější než scénář. A i když tady je scénář rozhodně dobrý, důležité je, že je pohodový a skvělý režisér, tým, štáb, samozřejmě herci – prostě je to hodně o dobré partě. A ta naše, na VKV, je skvělá – vezměte si, že... Ale ne, to nejde. To bych prozradil dopředu děj a to nejde. Pro tuhle historku si musíte přijít tak za měsíc.“
.
Pusu od ucha k uchu, předklon aby mi mohl podat ruku a pak už odspěchal – prý na zpěv. Nebo to bylo nějaké divadlování? Rozhodně ale s Vojtěchem Dykem se mi vrátila část důvěry v to, že ani ti velcí herci nevymizeli. Jen potřebují uzrát – ale k tomu musí zestárnout, a to jinak nejde než jim dát čas. A pozor, Vojto. Sláva v raném věku může být vražedná, snad jsem ta divná dvířka neotevřel. Doufejme, že je to v genech a ne jen „první vyhrání“...
zdroj: prima.cz
Rozhovor
Vojtěch Dyk: Mystifikace je obrana proti blbosti
Neznám v poslední době u nás nikoho, kdo by se tak rychle stal hereckou a pěveckou hvězdou. Ještě nedávno byl studentem DAMU (absolvoval v roce 2008), dnes je hercem Národního divadla, hraje v Rubínu, zpívá v Cenou Divadelních novin ověnčené La Putyce, má titulní roli v Horáčkově Kudykamu a chystá se na další muzikál – tentokrát svého spolužáka z DAMU Petra Kolečka – Pornohvězdy, který bude mít premiéru v půli prosince v NoD. Vedle toho je s Jakubem Prachařem leaderem kabaretní rockové kapely Nightwork (a jejích odnoží) a v seriálu Velmi křehké vztahy byl donedávna mladým právníkem Jakubem Karáskem. Je mu dvacet čtyři (nar. 23. července 1985) a zdá se, že sebevědomí mu nechybí. Když vystoupil na děkovačce Kudykama po boku Karla Gotta, drze ho o tercii přezpíval. Dámy kolem mne vzdychly. Viděl jsem budoucnost Zlatého slavíka. Jmenuje se Vojtěch Dyk.
Jaké to bylo zpívat s Karlem Gottem?
Mám na to trošku kyselou vzpomínku. Z jedné strany to byl obrovskej zážitek. A na druhou stranu mi vadilo, jak se k němu všichni chovají, jak se mu klaněj. Ten člověk to vůbec nemá zapotřebí a myslím, že o to ani moc nestojí. Má samozřejmě nějaké manýry, ale furt zůstává sám sebou. Nehraje své jméno, nehraje svou legendu. Je to neuvěřitelnej profík a dříč, a to je pro mě na něm to nejdůležitější.
Ale přezpíval jste ho…
Tam vůbec nešlo o nějaké přezpívání.
Malý fórek či rýpanec to byl, ne?
Horáček hned po té děkovačce za mnou přišel a zasyčel: Ten už si s vámi v životě nezazpívá! Chodili další a mrkali na mě: Tys to tomu Karlovi natřel… Já jim povídám: Jděte do prdele, vždyť já jsem to tak zpíval i na zkouškách a zpívám na každém představení! Mou touhou není přezpívat Karla Gotta. Naopak. Já z toho setkání byl celej rozklepanej. Nevím, proč bych měl nad ním trumfovat. Gottovi je přes sedmdesát a má prostě starej hlas. Ale zpívá mu to. Kdyby byl v mých letech, nesahal bych mu po bradu. Když vidím v Klarinetech, jak vyvádí s Matuškou, tak se s ním nemůžu srovnávat. Nedávno jsem byl na Carrerasovi, to je ročník 1946 a hlas už má hodně „vykloktanej“. Mně se ten koncert líbil, zpíval čistě a měl skvělý orchestr, ale Gott by ho ve většině případů dneska přezpíval. Ale o to přece vůbec nejde. Oba něco dokázali a divák je ještě chce slyšet a vidět živě. To je v pořádku. Blbý je, když si to taková Vondráčková nebo Bílá nechtějí přiznat. To ale není Gottův případ. Je profík jak sviňa a neustále na sobě pracuje. Chodí pravidelně na hodiny zpěvu, na to představení přijel přímo z nemocnice, kde týden ležel. Dali mu nějaké injekce, aby vůbec mohl na jeviště. Neuvěřitelný. I proto ho velice uznávám. Ale že je idolem, je mi úplně jedno. Idoly vytvářejí ti ostatní. Pro mě to jsou stejný lidi jako my.
Komentoval nějak váš výstup?
Ne. Říkal jenom, že je hezký mít sympatického kolegu. Takže jsem kolegou Karla Gotta…
Znamenal pro vás – třeba v dětství – něco?
Ani ne. Rozhodně jsem ho příliš nevnímal. To souvisí s tím, že idoly a celebrity nemám rád. Nesnáším oslovení „božský Kája“ a je mi protivné, že Zlatého slavíka dostane vždycky on. Je to podle mě tím, že z Čech je hrozně malý výhled do světa a Češi vesměs nejsou ochotní se víc rozhlížet. Slavík tak nevypovídá o české kvalitě, ale o české malosti. Zrušil bych ho, pozbyl smyslu.
MAMINČIN MAZÁNEK
Jaké zpěváky, jakou muziku máte rád?
Jako dítě jsem vyrůstal na opeře. Zhruba ve dvanácti jsem byl členem smíšeného dětského sboru Pueri Gaudentes a zpívali jsme i sbory ve Státní opeře – v Carmen a v Turandot. Byla to skvělá zkušenost, zažil jsem tam spoustu legrace, a opera tak utvářela můj hudební vkus. Ale jako všichni v mém věku jsem v té době poslouchal hlavně techno – Twenty four seven a 2 Unlimited. Ne, že bych je nějak obdivoval, ale poslouchali je všichni. A současně s tím jsem si objevil Nirvanu, což je úplně jiná muzika. Z českých kapel do mě o pět let starší ségra naimplantovala punkovou Znouzectnost. Jejich Banánová republika byla pro mě dokonce jednu dobu skoro hymnou. Letos v létě jsme s Jakubem Prachařem moderovali festival na hostivařské nádrži a oni tam hráli. Zašel jsem za jejich kytaristou Démou Škabradou, že jsem je kdysi poslouchal a že byli fakt dobrý. V noci pak vystoupili, a bylo to hrozný. Špatně zahraný, příšerně odzpívaný. Ale o tom to není. Jde o to chytit tu správnou vlnu. Když jsem je kdysi poslouchal, dávalo mi to hodně. Byla to taková správně našláplá, přímočará muzika. Teď tam však stáli tři postarší pánové, nebylo je ani příliš slyšet, a hlavně bylo znát, že ten koncert berou jenom jako nějakou bokovku. A to je špatně. Doufám, že tak s Kubou Prachařem nedopadnem. Ale to říkám teď. Kdo ví, jak člověka život omlátí…
Jak jste se vlastně dostal k muzice a k divadlu?
Už od pěti let jsem veřejně zpíval, protože mě naši přihlásili do lidové školy umění. Současně jsem pět let hrál na housle, než se mi zbláznila paní profesorka. Skočila z pátého patra. To jsem se ale dozvěděl později. Doufám, že to nebylo kvůli mně. Housle jsou hrozně těžkej nástroj, možná nejtěžší vůbec. Aspoň pro malý dítě, než dostane rozum, což u většiny případů bývá až kolem devatenácti. Já byl přesně ten případ. Byl jsem rozmazlenej maminčin mazánek, z hraní mě bolely prsty a odmítal jsem doma cvičit. Tak mě naši odhlásili. Stejně tak jsem později nechal klavíru. Nesnášel jsem a nesnáším opakování. Pořád jen etudy a etudy. Teď si za to samozřejmě nadávám. Umím akordy, zahraju pár skladeb, ale vystoupit s tím před lidmi nemůžu.
I v divadle se musí hodně opakovat…
K divadlu jsem se dostal přes ten dětský sbor. Připravovali jsme Jurkovičovu hru O svaté Dorotě. Hrál jsem svatou Dorotu, což byla zpívaná role pro kluky ze sboru. Režírovala to Radka Tesárková, která mě pozvala do amatérského divadla Radar, které vede. Nejdřív jsem tam nešel, bál jsem se veřejně vystupovat. Pak jsem ale ve sboru skončil, protože jsem byl už moc starej, a v tu dobu jsem byl zamilovanej do Lenky Zahradnické, která už v Radaru byla. Tak jsem šel za ní. Začínali jsme Suchého Kyticí, což mě chytlo, protože doma jsme Semafor hodně poslouchali a já semaforské písničky měl a mám děsně rád. Pak přišla Žákova a Burešové Škola základ života, takže samé napůl zpívané věci a do toho trochu činohra, což mi vyhovovalo. Tři, čtyři roky jsme se téměř denně setkávali, zkoušeli, hráli, jezdili na různé přehlídky. Pro mě to bylo určující období. Dodnes se spolu stýkáme. Někteří vystudovali DAMU, mnozí se – aspoň okrajově – divadlu nebo muzice stále věnují. Jirka Kohout, Jirka Panzner, Petr Vančura, Josef Rosen…
HERECTVÍM SE ČLOVĚK LÍP ŽIVÍ
Jít na DAMU bylo pro vás tedy samozřejmé?
Původně jsem chtěl jít studovat francouzštinu a norštinu. Byl jsem totiž v maturitním roce měsíc v Norsku a předtím několikrát se sborem, a ta země mě uchvátila. A protože mám rád jazyky a z nich coby muzikant nejvíc ty zpěvné, vybral jsem si jako druhý jazyk francouzštinu. Současně jsem podal přihlášku i na DAMU. Když mě vzali, tak jsem si řekl, že je to osud a šel jsem tam. Všechno ke mně zatím přišlo tak trochu náhodou, potkalo se to se mnou a já to přijal. Postupem času mě divadlo víc a víc bavilo, začal jsem chápat jeho zákonitosti a dnes je hraní mým hlavním živobytím. Přesto se stále cítím být víc muzikantem.
Proč tedy muziku neděláte – jak se říká – na plný úvazek?
Herectvím se člověk líp živí. I do budoucna vidím v divadle a případně v televizi nebo filmu pro sebe větší finanční perspektivu a jistotu. A jsem za to rád, protože v muzice, v té stránce své bytosti, kterou mám na sobě radši, nejsem závislej na penězích a dělám ji jen proto, že mě baví. Vlastně mě neustále překvapuje, že se jí můžu tak intenzivně a svobodně zabývat. S Nightworkem hrajem jenom to, co sami chceme, a tam, kde chceme. Muziku si zkrátka užívám.
Ale jinak je toho až moc, do čeho jsem teď zapojenej. Národní divadlo, Rubín, La Putyka, Kudykam, Pornohvězdy… Sešlo se to, ani nevím jak. Takže už trochu ubírám a od Nového roku chci svůj program totálně překopat. Ještě ale nevím jak.
NÁRODNÍ DIVADLO JE KOLOS
To bude těžké. Národní divadlo vás zaměstnává čím dál víc a ostatní projekty se bez vás asi taky neobejdou.
Jestliže nebudu moct dělat své projekty, z Národního odejdu. Pro mě je to tam hrozně těžké. Je to, obrazně řečeno, taková továrna na divadlo, kde jsou doživotní smlouvy, hodně lidí znechucených, spousta zmatků. Třeba technici vám uprostřed zkoušení klidně vypnou světla, řeknou padla a jdou domů. Na druhé straně je tam i spousta ideálů a touhy něco změnit. Ale nedaří se to. Dochází tak k obrovské stagnaci, letargii a ztrátě motivace. Je téměř nemožné udržet si tam delší dobu pozitivní přístup.
Toto říká skoro každý, kdo do Národního vstupuje. Co ale s tím?
Chyba je podle mě v administrativním systému a organizaci. Velký kolos, který je neustále na očích a nemůže si dovolit chybovat. Bez risku ale není divadlo živým uměním, jen supícím strojem.
S jakou vizí a proč jste do Národního hned po škole šel? Kvůli rodičům?
Kvůli mamince ani tatínkovi určitě ne. Oni mě spíš shazujou, abych zůstal nohama na zemi a bral život reálně. Ovlivnili mě leda snad v tom, že jsem šel do stálého angažmá. Říkali, že nikdy nevím, co se mnou bude, divadlo i muzika jsou nejistá povolání, a takhle budu mít aspoň stálý plat. Má první role v Národním divadle, kterou dodnes hraju, byla dvourole Havrana a dospělého Káje ve Sněhové královně. V době, kdy jsem zkoušel Dva vznešené příbuzné, přišla do angažmá má spolužačka z DAMU Pavla Beretová a dostali jsme nabídku hlavních rolí v Radúzovi a Mahuleně v režii Jana Antonína Pitínského. To bylo pro nás oba lákavé, pracovat s tímto režisérem jsme si moc přáli. Ale i tak jsem váhal, jestli v Národním setrvat. Do té doby jsem tam byl jen na hostování. Dlouho jsem o tom mluvil se svou pedagožkou Evou Salzmannovou, což je podle mě nejlepší pedagog a vůbec člověk na DAMU. Otevřeně mi řekla: Hele, ty umíš zpívat, máš své kapely, ty se uživíš. Záleží jen na tobě, jak se rozhodneš. A dodala, že rok dva v nějakém divadle mě nezabijou, aspoň se trochu vyhraju a budu vědět, jak na tom s divadlem jsem. Na rozdíl od zpěvu se totiž jako činoherec moc jistě necítím. Dostal jsem v té době ještě nabídky z Vinohrad, z Dlouhé a dokonce i trochu neoficiálně z Městských divadel. Městská jsem zavrhnul hned. Co se tam hraje, by mi myslím nesedělo. Zajímalo mě Vinohradské divadlo. Tak jsem šel na pohovor. Když jsem tam přišel, první věta, kterou mi řekl umělecký šéf Stropnický, zněla: Vojtěchu, my se tu z vás neposereme. Tak jsem si pomyslel, to jsi začal dobře, hochu, já se z vás taky neposeru: Dobrý den. Přesně takhle probíhala naše konverzace. To samé pak řekl Pavle Beretové a Lukáši Příkazkému. Takže Vinohradské nepřipadalo v úvahu. Divadelně i atmosférou mi bylo blízké Divadlo v Dlouhé. Přesně v takovém divadle bych chtěl hrát. S Miloslavem Königem jsem tam už během školy alternoval Hippolyta ve Faidře a režisérka Burešová se k nám chovala jako ke svým dětem. Byla to taková maminka. Hladila nás po vlasech a říkala nám Vojtíšku a Mílo… Ale do Dlouhé šel Míla a mně se zdálo, že bychom si překáželi. Jsme oba podobné typy, a tak by nás pořád obsazovali společně. Tak jsem se nakonec rozhodl pro Národní. Jsem vysokej a tam mají vysoké stropy.
KONEC KOMUNISMU V ČECHÁCH
A co další vaše aktivity?
Pokud bych měl mluvit o divadle, tak důležitá je pro mne řada inscenací, kterou jsme začali na škole s Danem Špinarem, Honzou Fričem a Petrem Kolečkem. Tam to byli Bratři Karamazovi, Homo 06 a Kaltesland. Na ty navazuje jejich činnost v Rubínu a Pornohvězdy v NoD. Teď mě ale nejvíc chytil projekt Rosti Nováka La Putyka. Když Putyku viděl můj táta, řekl: Tímhle jste navázali na Tairova. A Eva Holubová z toho byla úplně paf. Ta nás po představení objímala a do naší kroniky napsala: Tímto představením pro mě definitivně skončil komunismus v Čechách!
A skončil?
Je to jiná cesta divadla, kterou se tady zatím nikdo nevydal. Těch možných cest je spousta, ale málo se zkoušejí.
Jde o to se na ně nejen vydat, ale i vydržet.
La Putyka je pro mě ze všeho nejideálnější hraní. Vlastně tam nehraju, jenom zpívám. Každé vystoupení je svátek. Tak by to mělo být v muzice i na divadle vždycky. Byl bych moc rád, kdybychom s Putykou vyjeli do ciziny. Co totiž českému divadlu nejvíc schází, je konfrontace se zahraničím.
Trochu bych s vámi polemizoval. Vaší „nezávislou“ cestou blízkou novému cirkusu a kočovnému typu existence – nebo aspoň podobnou cestou – se už před vámi vydalo Continuo, Teatr Novogo Fronta, Buchty a loutky, Farma v jeskyni, a především bratři Formani.
Jo, to je jasný. Všichni mají svůj styl, své diváky a jdou si za svým. To je totiž to nejdůležitější. Stát si za svým. Putyka je ojedinělá skloubením činoherního, pohybového a loutkového poetického divadla s hudebními a akrobatickými prvky. A hlavně tématem, pro nás Čechy typickým – pivem. Je to otevřený projekt komediálního divadla, který se stále vyvíjí a představení od představení mění. Můj otec ten styl pojmenoval nejpřesněji: Většina avantgardních divadel nutí diváka přemýšlet a zaujímat stanoviska, zatímco Putyka jenom tak plyne. Návštěvník si užívá toho, že je tam třináct lidí, které to baví a dokážou svou energii předat dál. I když na představení přijde třeba otrávený, unavený nebo nějak jinak frustrovaný, odchází osvěžený a s úsměvem. Přesně o tohle se snažíme s Kubou Prachařem i v muzice.
JMÉNO MÁM PO MAMINCE
Zmínil jste svého tatínka. Je to známý literární historik a spisovatel Radko Pytlík. V říjnu mu bylo osmdesát jedna let! Jaký máte mezi sebou vztah?
V naší rodině jsou většinou muzikanti, nebo literáti. Jméno mám po mamince a kdesi ve vzdáleném příbuzenstvu byste našel i básníka Viktora Dyka. Neříkal bych to, žádné dykovské básnické geny v sobě necítím, byť jeho Krysaře mám velmi rád, ale předpokládám, že jste se na to chtěl stejně zeptat. Jako téměř každý.
Maminka je ale spíš zpěvačka. Má krásný hlas a někdy bych si s ní chtěl veřejně zazpívat. Ona o tom ale nechce ani slyšet. Pracuje v Památníku národního písemnictví, založila nakladatelství Emporius, ve kterém vydává především své a tátovy knížky. Táta je čistokrevný literát. Na Strossmayeráku má malou půdní pracovnu, kde tráví většinu času. Celý život se věnoval především Haškovi a Hrabalovi. S Hrabalem se prý často scházel. Nebo s vnukem Jaroslava Haška Richardem, který někdy přišel i k nám domů. Já to ale v dětství moc nevnímal. Knížky – tátovy ani jiné – jsem nečetl, raději jsem si sedl před televizi a koukal na ni. Anebo jsem zpíval a dirigoval. Nejvíc jsem miloval Carmen. Ve čtrnácti jsem ji znal celou zpaměti. Doma jsem si pouštěl z kazeťáku její předehru a dirigoval ji. Později jsem ještě takhle „nazkoušel“ Carminu buranu. Mým snem totiž bylo být dirigentem.
Takže literární geny se u vás moc neprojevovaly.
Táta byl pro mne obyčejným tátou, se kterým jsem si hrál v předsíni hokej, venku fotbal, chodil na Letnou – bydleli jsme kousek od Národního technického muzea – na procházky a věkový rozdíl jsem vůbec nepociťoval. Táta byl tátovský a máma mámovská. Až teď si začínám uvědomovat, co všechno oba umějí a vědí. Začínám číst jejich knížky, přemýšlím o nich, diskutuju s nimi, povídáme si. Úplně fantastické mi přišlo, když táta po Radúzovi řekl: Takové divadlo jsem viděl naposled u Jiřího Frejky. Nemyslel tím, že to bylo stejné, jako to dělal Frejka, ale že je to v kontextu Frejkova divadelního myšlení. Je neuvěřitelné, že existuje ještě někdo, kdo Frejku v jeho vrcholném období pamatuje. A je to můj otec! Tímhle způsobem mi táta teď rozšiřuje obzory. Provokuje mě, možná že i často podceňuje, ale právě tím mě nutí o sobě a věcech kolem přemýšlet.
Jak se hájíte, jak mu odpovídáte?
Že recese a výsměch je naše obrana proti blbosti. Možná to není navenek vidět, my se ale svými mystifikacemi a různými citacemi a provokacemi – třeba klipem Jsem gay – svým způsobem snažíme navázat na Monty Pythony, na Voskovce a Wericha, na Haška. Na jejich termíny hovadismus nebo geniální idiotismus. To je přesně to, o co nám jde. Neustále střídat polohu génia a idiota.
ŽÍT SE DÁ JINAK
Jaký další humor je vám blízký?
Cimrmani. Všechny jejich hry mám naposlouchané. Přijde mi úplně neuvěřitelné, že Smoljak se Svěrákem vytvořili postavu, která vyhrála v anketě o největšího Čecha a předčila i Karla IV. a Masaryka. S Kubou Prachařem jsme si – na nějakou moderaci – vymýšleli scénky v cimrmanovském duchu a hrozně nás to bavilo. Vytvořili jsme třeba sedmiminutovou přednášku o vlasových účesech. Myslím, že vznikala velmi podobnou metodou, jakou pracují Smoljak se Svěrákem nebo dřív Vodňanský se Skoumalem, Suchý se Šlitrem nebo Werich s Voskovcem. Jeden vyřkl nějaký nápad, druhý navázal vlastní replikou a tak to pokračovalo. Když jsme nedávno hráli s Nightworkem v Divadle Na zábradlí, přišel za námi Ladislav Smoljak a řekl nám, že něco takového nikdy neviděl. A že to bylo skvělé. Bylo hezké tušit, že pan Smoljak asi ví, jakou cestou se naše kapela vydává.
Jste součástí generace, která už v podstatě nezažila dobu před rokem 1989. Jste tedy nezatížení komunistickou minulostí a současnost vidíte „čistýma“ očima. Jaký ten pohled je?
Chtělo by tu společnost tady trošku nakopnout. To je myslím hlavní pocit a úkol naší generace. Když čtu nebo slyším o sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, tak mě na nich přitahuje to, že se spousta věcí odehrávala tajně, a proto je všichni dělali s obrovskou vervou a nasazením. Že lidi o tom, co dělali, přemýšleli a že tak i žili. Navenek byli špinaví, ale uvnitř čistí. Chtěli něco svým kumštem dokázat, něco změnit. Myslím, že doba je teď podobná. Tehdy byla hrozně socialistická, teď je hrozně kapitalistická. A na nás je, abychom řekli: „Podívejte se, žít se dá jinak. Nemusíte chodit na děsivý muzikály a koukat na křečovité herce. Můžete jít na nás. Chceme vám dát čistou, pozitivní energii.“
Z úst Kudykama to zní trochu divně…
Ano chápu. Vím, na co narážíte a naprosto souhlasím. Od tohoto projektu jsem čekal daleko větší střídmost a pokoru. Stejně tak je to i se seriálem Velmi křehké vztahy, kde jsem hrál. Člověk si musí čas od času nabít hubu, aby věděl, čeho si vážit…
Vladimír Hulec
Pohádka o Dykovi
S hraním začal už v útlém věku. Když mu bylo pět, stal se hráčem pražské Sparty. Na první pohled bylo jasné, že se objevil nadstandardní talent. Měl skvělé zpracování míče, dokázal vystřelit jako desetiletý a techniku kopu měl takovou, že příbuzní ostatních dětí rodičům tohoto talenta tiše záviděli. Narodil se typický útočník, šeptalo se na Letné. A byla to pravda.
Po absolvování základní sportovní školy výkonnostně prudce stoupá. Je to dáno i tím, že navštěvuje soukromý fotbalový kroužek Radar. Zde se potkává mimo jiné se svou současnou přítelkyní Markétou F., která tehdy pracovala jako masérka. A veliká osudová láska byla na světě. Dodalo mu to pocit klidu a zázemí. Nic už nebránilo jeho velkému vzestupu. Dostává se na vysokou školu hráčskou a pod vedením dvou výjimečných trenérů Salzmannové a Nebeského dosahuje maximálních výkonů. Pozvání do klubů se jen hrnou. Přichází i nabídka nejvyšší: Národní tým. Dlouho se nerozmýšlí a pozvání hlavního trenéra Dočekala přijímá. Okamžitě se začleňuje do základní sestavy a začíná zářit v opravdu velkých zápasech. Trénuje nové herní situace, a dovádí tak svou vybroušenou hráčskou techniku k dokonalosti.
Problémy na sebe však nenechají dlouho čekat. Začíná si stěžovat hlavnímu trenérovi, že je přetížený a nemá čas na tolik milovanou masérku Markétu F. a na své kamarády. Dokonce zvažuje odchod z Národního týmu. Empatický hlavní kouč však dobře odhadne situaci. Ulehčí mu od hraní méně důležitých zápasů, a tak nakonec v Národním týmu zůstává a pokračuje v sérii velkých výkonů pod barvami české vlajky.
Ale není to jen Národní tým, kde působí. Snaží se prosadit i na poli alternativní hry. Proto ho můžeme spatřit na hřištích menších klubů, kde se rve jako lev. Letos například ukázal Horáčkovu týmu kudy kam, vypomohl Rosťovi Novákovi s jeho oblastním týmem Putyka a kondičně podpořil sportovní skupinu Kroky Františka Soukupa.
Je to jednoduše hráč, kterého musíte vidět. Při hře je odvážně sebevědomý, jeho tah na branku je pro útočníka typický. Nechybí mu drzé sobectví při řešení vypjatých situací, ale dokáže pěkně a zodpovědně zahrát i pro tým dozadu, přestože mu hra vzad úplně nevoní. Je pro něj ovšem velice důležitá záloha, která mu šoupe přesné míče do běhu a nechává ho tak před zraky fanoušků vyniknout. Tohle si dobře uvědomuje a své obrany a zálohy si cení. Je jedno, v jakém týmu hraje, vždy je jeho účast koncertem, na který se dobře dívá a který se dobře poslouchá.
Na závěr mi dovolte zacitovat dnes již legendárního fotbalového komentátora Petra Kolečka: Každý jeho dotyk s míčem je jako nota. Jako nota jedný velký symfonie.
A kdo že tuto symfonii svou pravačkou píše?
No přece Vojtěch Dyk!
Sportu zdar a Slávii zvláště.
Jakub Prachař
vloženo: 1.12.2009
(cached, 12.12.2009 1:16:12)
Texty se učím na záchodě!
Ženy ho milují, muži mu často závidí... Vojtěch Dyk odstartoval svojí kariéru coby seriálový Tomáš z Letiště a přiznává, že právě tato role mu otevřela cestu do hereckého světa. A kdyby možná neroztrhal přihlášku do první řady SuperStar, mohla z něj být dnes pěvecká hvězda...
Datum publikace článku
Publikováno: 01. 11. 2008
Dnes jste idolem nejedné fanynky díky roli mladého advokátního koncipienta v seriálu Velmi křehké vztahy. Kdy se ve vás vlastně probudila touha být hercem?
Náhodou jsem se dostal do amatérského divadla v patnácti nebo šestnácti letech. Tam jsem se seznámil s Lenkou Zahradnickou (sestřička Alenka Veverková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě - pozn. red.). Do té jsem se zamiloval a ta mě vlastně k divadlu přivedla.
Nepocházíte z herecké rodiny, váš otec Radko Pytlík je spisovatel. A tak se nabízí otázka, jak se vypořádali rodiče s tím, že mají doma herce?
Podporují mě a říkají, abych chodil brzo domů. (smích) Chodím domů hodně pozdě. Rodiče jsou fakt zlatí, už když jsem byl malý, nechávali mi svobodu.
Máte kapelu, zpíváte. Co muzika? Kdy jste k ní přičichl?
Chodil jsem do pěveckého sboru a v divadle Radar jsme vystupovali ve hře o svaté Dorotě. A režisérka z toho divadla Radka Tesáková se mě ptala, jestli bych to nechtěl v Radaru zkusit. Pak jsem začal mutovat, přestal chodit do sboru a začal jsem chodit do divadla. Zamiloval jsem se do Lenky a díky ní jsem tam nakonec zůstal. Potom jsem se dostal na DAMU a pak nějakým způsobem do Národního divadla. Nelámal jsem to přes koleno a nějak jsem proplouval. Měl jsem velké štěstí.
Muzika vás provází od dětství. Může se stát, že jednou zvítězí nad herectvím?
Doufám, že to zůstane v rovnováze. Chci dělat obojí, ani bez jednoho nemůžu být. V hudbě i improvizuji, a tak se možná také díky tomu v ní cítím trošku svobodnější. Na divadle mě baví jakákoliv nová zkušenost, takže i když v Národním divadle zkouším jenom dvěvěci, do toho mám další čtyři projekty.
Studovat několik rolí najednou není zřejmě lehké. Jakým způsobem se učíte texty?
Nemám rád, když se to musím nadrtit za jeden večer. Nejlepší je to zkoušet v různých situacích. Například jsem v hospodě a začnu si na záchodě říkat text, i tak se ho učím.
Mnoho lidí má svoje idoly. Má i Vojtěch Dyk nějaký svůj herecký idol?
Asi ne. Je těžké srovnávat herectví. Je velmi sympatické, když dobrý herec je i dobrý člověk. Z těch největšíchhvězd, se kterými jsem mohl pracovat, je to Ivan Trojan a Bolek Polívka.
Díky seriálům jste hodně na očích. Máte nějaký kuriózní zážitek s fanynkou? Bombardují vás esemeskami?
Občas ano. Jednou jsem dokonce zažil takovou oprsklost fanynky, bylo to po koncertě, někde v Teplicích. Přišla holka a říká: Vyfoť se se mnou. Já jsem souhlasil a stoupl jsem si vedle ní. A ona: Tak půjdeš snad trošku blíž, ne? Já jsem řekl promiň a šel jsem blíž a ona: Mě snad obejmeš, ne? A pak jsem se zase omluvil. Takže to bylo všechno naopak. Ona se stávala idolem nebo modlou, kvůli které já tam jsem.
A co pokřiky na ulici, autogramy?
Byl jsem v sekáči, rád tam nakupuji. Přišla za mnou tak jedenáctiletá holčička a její sedmiletý bráška pro podpis. Lidi se podle mě hrozně stydí, obzvlášť Češi. Nejsem zase tak známý ksicht, aby mě lidi oslovovali pravidelně.
U nás se poslední dobou roztrhl pytel s pěveckými soutěžemi. Zviditelnit se v takové soutěži asi není na škodu. Nechtěl jste to zkusit taky?
Nikdy bych do toho nešel. Do první řady SuperStar mě přihlásili lidi z divadla Radar a já jsem tu přihlášku roztrhal a hodil do koše. Někdo mi radil, abych šel i do X Factoru, ale já to nepovažuji za nutné.
Myslíte, že by vás nějaká podobná soutěž někam posunula?
Asi je výhoda, že jsem hrál v seriálu Letiště, docela mi to pomohlo. Za Letištěm jsem si stál, když bych účinkoval v X Factoru, za tím bych si asi nestál.
Takže vám ve vaší herecké kariéře Letiště pomohlo?
Určitě. Byl tam úžasný kolektiv. Všichni, které potkám, na to rádi vzpomínají. To byl nejlepší štáb, tam se sešli neuvěřitelní lidé a skvělí herci. V průběhu natáčení jsme se scházeli každých čtrnáct dní.
Jste herec a zpěvák. Mnoho umělců se ale věnuje moderování. Nepřemýšlel jste i nad moderátorskýmizkušenostmi?
V Praze jsme moderovali premiéru Dětí noci s Jakubem Prachařem a zjistil jsem, že by mě to bavilo. Ale jen s Kubou Prachařem. Moderovali jsme to po svém - herecky a hudebně.
Je popularita pro herce důležitá? Považujete se za populárního a co vám to přináší?
Ta popularita není tak velká, ale jediné, co mi topřináší, je někdy oblečení zadarmo. (smích) Jinak je to běh na dlouhou trať a já jsem na začátku. Může se stát, že se to zlomí a je to najednou pryč.Snažím se proto dělat všechny věci na sto procent...
Ale Vojta Dyk bude vždy jenom jeden!
To jo, dokud si neudělám malého Vojtíška. Okamžitě bych do toho šel. Najdu si ženu pro život a zplodím dítě. Miluji děti, ale fakt hodně. Já se tak těším, až sestra bude mít dítě, že ho budu hlídat a hrát si s ním. Asi ho bude mít dřív než já. Zbožňuji děti. A to je i taková moje filozofie. Být jako dítě, to je nejlepší fáze člověka. Dítě je hrozně čisté a záleží na okolních vlivech - rodiče, škola. Teď je ale doba, že to mají děti v životě těžké.
Takže vám lichotí, když vám někdo řekne, že vypadáte na jevišti jako dítě?
Ano. A platí to i v muzice. S Kubou Prachařem jsem dělal takovou improvizační muziku a říkali nám, že jsme vypadali jako dvě malé děti, které si hrají. To byla pro mě největší pocta.
Jak by měla vypadat životní partnerka Vojtěcha Dyka?
Hrozně trpělivá, já jsem hrozný. Mám takové vlastnosti, že by se mnou asi nikdo nevydržel. Vypadat? Musí se mi líbit a musí s ní být legrace. A mohla by být herečka, s těma si nějak rozumím.
Je vám jen třiadvacet let. Není brzy na vážnou známost?
Život je dost krátký a jestli to přijde teď, ve třiceti, v padesáti, nebo to nikdy nepřijde, člověk se s tím musí smířit.
Není asi jednoduché skloubit práci s odpočinkem. Máte recept, jak a u jaké činnosti vypnout?
Největší relax je pro mě rybaření. Odjet na chalupu a jít na ryby. Nebo ještě sekat trávu a poslouchat při tom muziku.
Dnes je trendy vypadat skvěle, trápit tělo v posilovně. Říká vám něco fitness centrum nebo solárium?
Ježíšmarja, to ne. V solárku jsem v životě nebyl. Chodil jsem do posilovny se svým kamarádem Petrem Vančurou. Byl jsem tam asi desetkrát, dokonce jsem si koupil permanentku, a potom jsem tam přestal chodit. Až tak mě to nebavilo. Mám rád sportování, ale takové jednoduché posilování ne. Občas si doma vezmu činky a dvacetkrát je zdvihnu, potom jdu dělat samé administrativní věci - musím zařídit samé hovory, jednou za týden obvolám všechny lidi, kterým jsem nenapsal SMS. Raději totiž volám než píšu. V esemesce to nevyzní, jak by člověk chtěl.
Oblékáte se moderně a vkusně. Podléháte módním trendům?
Určitě ano, ale mám rád takovou módu, co si mi zrovna zalíbí. Nejsem člověk, který nosí stále stejné věci, a nemám rád nepohodlné oblečení. Baví mě to, je to způsob relaxace, i když teď už ne, spíš to bylo dřív. To jsem chodil do obchodu a poslouchal tam muziku a koukal na oblečení. Teď už ani ne. Jednou za dva měsíce se stane, že jdu záměrně nakupovat. Nemám na to čas.
Každé dítě touží být něčím neobvyklým. Čím jste chtěl být vy?
Toužil jsem být popelářem, to stupátko na velkém autě je vzrušující pro malé kluky. Stoupnout si na ně a zdvihat popelnice. A pak jsem chtěl být dlouho traktoristou. Není to tak obvyklé, ale pro mě to bylo neuvěřitelné. Mám rád stroje, fascinují mě, i když jim nerozumím.
zdroj: prozeny.cz
Co si myslí o ženách milovník recese Vojta Dyk
.. herec, bez jehož účasti se v současné době neobejde snad ani jediný český seriál, zpěvák proslulý svým neotřelým smyslem pro humor a originálními nápady?
* Jak se vám kouká na svět z výšky 196 cm?
Dobře, ale bývaly doby, kdy jsem byl nejmenší ze třídy. To až přes prázdniny po devítce, těsně před gymplem, jsem se najednou tak vytáhl. Nebylo to bez problémů, na fotbale mě bolely nohy, z překotného růstu mi řídly kosti, v patách v kopačkách jsem docela dlouho musel nosit molitany.
* Ten fotbal moc nejde dohromady s tím, že jste prý vypadal v dětství něžně, spíš jako holčička.
To je pravda, ale i holky hrajou fotbal...
* Zažil jste ještě v rámci rovnoprávnosti za minulého režimu výchovu k „ženským“ pracím?
No, měli jsme ve škole pracovní činnosti, tak se to jmenovalo. Přišívali jsme knoflíky a něco snad i vyšívali křížkovým stehem.
* A jde vám dnes něco z těch takzvaně ženských dovedností?
Ne, ale bavilo by mě vařit. Kdybych měl čas, vařil bych zhusta a zval na vybrané pokrmy kamarády a kamarádky. Hlavně by mě těšilo experimentovat a nacházet vlastní recepty.
* Co byste uvařil pro svoji přítelkyni, herečku Markétu Frösslovou, kdybyste ji chtěl hodně uctít?
Asi kuřecí steak zapečený s mozarellou, rajčaty a olivami. Je to jednoduché a přitom efektní, a hlavně - není na tom co zkazit, na rozdíl třeba od svíčkové. Pili bychom k tomu nějaké dobré bílé víno.
* Podobá se Markéta v něčem vaší mamince?
Určitě. Myslím, že s ní má společnou obětavost. Což je úctyhodné. Já jsem totiž trochu sobec. Hodně pracuju a mám pocit, že pracuju i na ostatní, ale někdy to tak není.
* Přestože máte přítelkyni, bulvár vás kvůli písničce Globální oteplování vaší kapely Nightwork zařadil mezi homosexuály...
Když ten text někdo nepochopí, jsme jednoduše prohlášení za teplouše. Naštěstí z toho máme s Jakubem Prachařem a Frantou Soukupem legraci. Nadsázku a recesi miluju, to mám možná po tátovi, který toho napsal hodně o Haškovi. (Otec Vojty Dyka je Radko Pytlík, literární historik a spisovatel).
* Vaše kapela byla oblíbená. Poznal jste to i podle zájmu rostoucího počtu neodbytných fanynek?
Počty neznám, ani neodbytnost jsem nezaznamenal. Semtam podpis, ale žádné běsnění.
* Kdybychom zůstali na chvíli jen u vizuálního vnímání žen, co se vám na nich nejvíc líbí?
Mně se líbí ženská záda. Přijde mi, že to je největší plocha, nepopsaná. O chlapech se říká, že jsou buď dolňáci, nebo horňáci. A já jsem asi zádař...
* A co se vám absolutně nelíbí?
Vtíravost.
* To se přece ale netýká jen žen?
Samozřejmě.
* Vaším vzdáleným příbuzným je spisovatel Viktor Dyk, autor Krysaře a dalších pozoruhodných děl. Tenhle plodný autor byl ovšem bezdětný a velmi otálel s ženěním. Jaké plány máte vy?
To já bych děti rozhodně chtěl. Mám je hrozně rád, jsou to úžasná stvoření, úplně geniální! Víte co, já chodím po parku a jsem z nich tak nadšený, až si někdo možná myslí, že jsem úchyl, protože mě baví si s nimi hrát.
* Což logicky vede k otázce, zda si zařizujete rodinné hnízdo?
Zrovna teď předěláváme byt a budeme spolu s Markétou bydlet.
* A vedli jste diskusi i o dětském pokoji? Pro mnoho mužů je důležitější jejich pracovna.
Budeme mít celkem malý byt, takže dětský pokojíček nechystáme. Zato pracovní koutek tam bude.
* Známe vás například ze seriálů Letiště, Velmi křehké vztahy, z muzikálů Obraz Doriana Graye a Dáma s kaméliemi v divadle Ta Fantastika. Kde vás uvidíme teď?
Od června v hlavní roli ve hře Radúz a Mahulena v Národním divadle, v televizi jsem stylista v seriálu Dokonalý svět a taky budu ve filmu Malá pražská Matahára.

..
Vojta Dyk a Jakub Prachař: Náš cíl je teď oddechový čas
oddechový čas
Autor: Hana Slívová| Zdroj: Redakce Koule.cz
Štítky: Nightwork, Pop, Funky, Rozhovor
Domluvit se s dvojicí Vojta Dyk - Jakub Prachař na společném rozhovoru je skoro nadlidský úkon; veškerou energii teď kluci spolu s ostatními členy kapely Nightwork vrhají do příprav pražského křtu nové desky. Nakonec se scházíme v neděli večer v jednom podniku v centru města. Oba muzikanti jsou unavení, Vojta je navíc nemocný, i přesto ale s vtipem a ironií sobě vlastní popisují koncertní přípravy. Na humor dojde i ve chvílích, kdy docela vážně mluví o tom, že štěstí by rádi zkusili raději v zahraničí.
Vaše cédéčko se jmenuje Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa, na plakátech jste vyfocení v teplákovkách a knírcích. Co vás na téhle poetice láká? Máme snad čekat desku osmdesátkového popu?
Vojta: Čekat můžete, jestli to tak ale opravdu bude, to vlastně už nevíme ani my. Pravda však je, že osmdesátými lety jsme se při přípravě desky inspirovali.
Jakub: V některých písních se nám osmdesátkového zvuku opravdu podařilo dosáhnout. To, co nás ale všechny doopravdy spojuje, jsou tepláky. Fantastickej materiál, neprodyšnej, nepromokavej, nedejchá, je v něm teplo i zima. Přáli bychom si, aby se zase vrátil zpátky.
Bude tedy deska také tak trochu poctou Krokům Františka Janečka, skupině, ve které v 80. letech zpívaly popikonky Michal David, Iveta Bartošová nebo Pavel Horňák?
Jakub: Tak jako František Janeček vyzdvihoval nějaké interprety, my vyzdvihujeme jeho práci. Jako první u nás začal s digitalizací, jako první přivezl digitální piano a digitální hodinky. Chceme mu za to vzdát hold.
Chystáte na koncert nějaké hosty?
Vojta: Mezi hosty se objeví například beatboxer Ondra Havlík aka En.Dru, tanečníci a akrobaté z cirkusu La Putyka Rosti Nováka, smyčcové trio Inflagranti…
Jakub: … budeme mít i dechovou sekci, jednu z vůbec nejlepších, která u nás existuje. Vystoupí s námi i dětský sbor Bambini di Praga.
Dětský sbor?
Vojta: Máme jednu píseň, která opěvuje válku, atomové reakce a reaktory, a kdo jiný by měl opěvovat válku než dětský sbor? Když už perverze, tak se vším všudy.
Jakub: Ono to působí dojemně, když děti zpívají. A navíc je to velice neotřelý nápad.
Budou na koncertě zpívat všechny Bambini, nebo jen výběr?
Vojta: Jenom děti, které si to zasloužily.
Jakub: Samozřejmě proběhl konkurz, ve kterém jsme děvčata pečlivě vybírali. Myslím, že jsm e vybrali opravdu dobře. Některá děvčata zpívají vážně výborně.
Scházíme se deset dní před křtem, jak daleko jste s přípravami?
Jakub: Koncert připravujeme už dlouho, já osobně jsem ale na přípravy neměl čas. Základ dával dohromady náš manažer Filip Šmíd a Franta Soukup, teď jsme měli dva dny zkoušky s dechovou sekcí, zítra budeme dodělávat scénář. Snad to všechno stihneme.
Jakube, spolu se Slovákem Martinem Rauschem moderuješ soutěž Česko Slovensko má talent. Říkal jsi, že než jsi nabídku přijal, hodně ses rozmýšlel. Předpokládám, že teď jsi za tu příležitost rád.
Jakub: Nakonec ano, baví mě to. Až jsem překvapenej, jak moc mě to baví.
Co tě na tom baví nejvíc?
Jakub: Líbí se mi formát soutěže. A mám dobré kolegy. Teď ale začnou přímé přenosy, takže to bude větší stres.
Vojto, díváš se na Jakuba v televizi?
Vojta: Moc ne. Koukal jsem se včera ze studijních důvodů a viděl jsem úryvky, podle kterých to Jakub s Martinem dělají velmi dobře, uvolněně. Kuba je záruka kvality, o to strach nemám. Spíš se mi jedná o princip podobných pořadů. Mají řadu plusů, ale i řadu minusů.
Jakub: Je to jednoduchý, tyhle soutěže vznikají proto, aby televize vydělaly peníze na reklamě. Na svou obhajobu můžu říct jedině to, že lidi, kteří Česlo Slovensko má talent dělají, ho dělají dobře a s přesvědčením.
Nightwork v Noci s Andělem
Na druhou stranu není nikde předem dané, že z takových soutěží nevylezou docela zajímaví lidé, jako se to povedlo dvěma řadám SuperStar.
Vojta: Talentová soutěž má dva póly. Je to docela dobrá show, která může vyzdvihnout lidi, kteří něco umějí. Já si ale pořád myslím, že ti, kdo něco opravdu umí, to dokážou i bez soutěže. Minus je pro mě v tom, že porota a lidi kolikrát ohodnotí někoho, kdo třeba vůbec neumí zpívat. Vytváří se pak odpad, který, byť třeba jen na půl roku, obsadí televizi.
Jakub: Člověk, který do takový soutěže jde, musí být chytrej. Když není chytrej a nemá už něco odžito, nikdy nemůže do budoucna uspět. Často se stává, že ti lidé neumí o svém talentu rozhodovat, nedokážou být kreativní.
Předpokládám, že vy byste s Nightwork nebo s jiným vlastním projektem do podobné soutěže nešli.
Oba: Nenenene.
Jakub: Já jsem se hlásil na DAMU, a před žádnou porotu už bych nikdy nepředstoupil, jak to bylo potupný.
Vojta: Já jsem mohl být v první řadě SuperStar, přihlásili mě kamarádi.
Proč tedy nakonec z tvé účasti sešlo?
Vojta: Protože jsem si přečetl smlouvu TV Nova, která mi ukládala, že pro ni pak dalších deset let musím pracovat. Rozhodl jsem se, že budu radši vydělávat jen pro sebe.
Jakub: Vidíš, mohl jsi dneska uvádět s Lucií Borhyovou Televizní noviny.
Vojta: Jo, mohl jsem dělat Televizní noviny a nemusel jsem se teď stresovat s nějakým koncertem.
Oba dva máte kromě kapely divadlo, hrajete v cirkusu La Putyka, v Roxy jste v loňské sezoně uváděli muzikál Pornohvězdy, v La Fabrice zase Kultovní představení. Jak divadlo s moderováním a přípravami na velký koncert stíháte?
Jakub: Já teď hraju jen La Putyku a Kultovní představení, hostuju v jednom představení v Národním divadle a s Rosťou Novákem (principálem La Putyky) chystáme nový projekt. V prosinci máme mít premiéru. Od ledna bych se ale chtěl věnovat něčemu úplně jinému než divadlu.
Čemu?
Ještě nevím. Franta Soukup má jít na operaci a až se vrátí, budeme asi dělat nové písničky pro Nightwork. Chci být chvilku v klidu, vidět se víc s rodinou a s kamarády, které jsem teď dost zanedbával.
Takže oddechový čas. A ty, Vojto?
Vojta: Oddechový čas je i můj cíl. Je toho hodně a já jsem se, stejně jako Jakub, rozhodl radikálně změnit život.
Když jsem teď se zablokovanou páteří dorazil na pohotovost, kde mi sestřička řekla: Už zase vy?, uvědomil jsem si, že takhle to není dobře. Pořád si říkám, že se sebou musím něco dělat, ale teď zrovna pracuju s výjimkou jedné nebo dvou věcí na projektech, který mě baví... Ale nemyslím dopředu, a to teď musím začít. Mám nějaké možnosti vycestovat, a já bych to za hranicemi zkusil moc rád. U nás se totiž ve všem, co dělám, setkávám neustále s nějakými překážkami.
V jakém smyslu?
Vojta: Teď třeba natáčím s nejmenovanou televizí a dopředu se počítá s přesčasama, protože nejsou peníze a všechno se musí stihnout za jedenáct dní. A když chcete z natáčení odejít po dvanácti hodinách, jste za tupce.
Nebo jiný příklad. S Nightwork se teď snažíme vyprodat malou sportovní halu. Třeba se nám to podaří, ale i tak z toho nebudeme mít vůbec nic a ještě možná budeme doplácet.
I když je o nás zájem, není úměrný množství financí, které do toho dáme. Myslím si, že v zahraničí jsou podmínky pro práci, kterou děláme, lepší. A i díky tomu, že máme novýho ministra kultury, kterýho jsem bohužel slyšel i mluvit…
Jakub: ...je to zubař, ne. Tak mluví dobře.
Vojta: Třeba mu křivdím. Kamarádi mi poslední dobou říkají, že jsem se z té politiky zbláznil, jenomže mě to hrozně štve. Čím víc pracuju, tím víc zjišťuju, že dělat tady je zmar.
Jakub: Snažili jsme se třeba z evropských fondů sehnat peníze na jeden divadelně-hudební projekt, který má šanci představit se na prestižní akci v Edinburghu. Jenomže lidi, kteří mají evropské fondy na starost, o nich vědí ještě míň než my, kteří se o ně sotva začali zajímat… Ale nás to pořád baví. Protože jediná odměna za to, co děláme, je, že nám někdo dá další práci.
Jaké by tady měly být v Čechách podmínky, aby vás to netáhlo pryč?
Jakub: Je to jednoduchý. Měli bychom mít s Vojtou korunu z platu každého Čecha.
Aha, tak jako koruna ze vstupenky do kina putovala na Fond kinematografie, tak by se koruna odváděla vám.
Oba: Na konto Prachař-Dyk.
Vojta: Můj otec mi říká, že to tak bylo vždycky: jakmile se stát měl dobře, dařilo se i kultuře. Politika a kultura byly vždy provázané, a platí to i dnes. Vždyť v divadlech teď vídám samá depresivní představení
Vojtěch Dyk: V soukromí jsem plachý, ale na jevišti chci dělat šou
Populární herec a frontman kapely Nightwork Vojtěch Dyk je velmi vytížený muž. Kromě angažmá v Národním divadle a zpívání v kapele, natočil za loňský rok pět filmů. Poslední z nich Ženy v pokušení právě běží v českých kinech.
neděle 25. dubna 2010, 15:00
Podle vašich některých hudebních vystoupení soudím, že si libujete v dost ulítlých kostýmech. Je to tak?
Úleťácké kostýmky mám docela rád. I proto, že souvisejí s novým cirkusem, který mám taky rád. Několik takových kostýmů nedávno přivezl kolega z kapely Jakub Prachař z Anglie. Byli jsme se v nich projet v autě a sedly nám. Tak jsme si je vzali i na koncerty. Teď chystáme návrat módy 80. let včetně tepláků, céček a podobně. Nechali jsme si ušít teplákové soupravy a tepláková saka a v tom budeme vystupovat. Jsem zvědav, jestli to někoho osloví.
Spolu s Jakubem Prachařem zpívá v kapele NightWork.
FOTO: ČTK
Vy jste nosil v dětství tepláky?
No jéje. A taky punčocháče, u kterých jsem nevěděl, jak patří. Holt jsme na takové módě vyrostli, tak v tom budeme pokračovat. A třeba céčka jsou dnes už kultovní záležitost. Víte, kolik stojí balíček?
Ne, kolik?
Stovku, a to je docela malý. Je to teď móda.
To byla dřív taky.
Ale dnes je to móda s přidanou hodnotou.
Dobře. Kromě módy vás ale znepokojují i jiné otázky. Nedělejme vědomě špatné věci, říkal jste třeba. Tak já si vás trochu vyzkouším, jak jste uvědomělý, ano?
Klidně.
Chodíte k volbám?
Ano.
Třídíte odpad?
Ano.
Jíte zdravě?
Ne.
Kupujete biopotraviny?
Občas.
Vzal, nebo dal jste někdy úplatek?
Ne.
S Bárou Basikovou se sešel v muzikálu Dáma s kaméliemi v divadle Ta Fantastika.
FOTO: archiv, Právo
Proč jste tak spořádaný?
Mám pocit, že naše lidská kultura tak trochu zdegenerovala, tak se v rámci možností snažím chovat slušně. Nejsem sice vegetarián, ale snažím se žít šetrně vůči okolí. Že bych třeba vůbec nejezdil autem, protože vydává zplodiny, to zase ne. Ale snažím se to omezovat.
Čím jste přijel sem?
Tramvají. Po městě jezdím jen MHD, a proto jsem naštvaný, že se lístky pořád zdražují. A proto se taky angažuju, protože i mě se týkají problémy lidí, kteří chodí do práce od osmi do čtyř.
Na prknech Národního divadla vystupuje v hlavní roli inscenace Žebrácká opera.
FOTO: archiv , Právo
Bouřil jste proti poměrům v Národním divadle, proti čemu budete burcovat teď? Chystáte nějakou přímou akci?
Přímou akci jsme udělali v únoru před magistrátem a jmenovala se Čtvrtá pražská defenestrace. Organizátoři ji svolali přes Facebook. Protestovali jsme proti poměrům na magistrátu. A pan radní pro kulturu mi už volal a vyzvídal, kolik toho vím o korupci. Na magistrátu je už taková síť, skoro až mafiánská, že se dá těžko rozplést. Proto mladí lidé nechtějí do politiky, protože je to prostředí tak nečisté a neprůhledné, že do něj opravdu nikdo nevidí. Nikdo takovou práci nechce dělat.
Ani vás politika neláká?
Určitě ne. Myslím, že tady na světě mám dělat něco jiného. Ale je fakt, že mladí by do politiky jít měli. Jsou tam lidi jen od čtyřiceti výš. Chápu, že před dvaceti lety bojovali za svobodu, ale díky tomu, že už tam jsou tak dlouho, děje se tam to, co se děje.
Chápu, raději se věnujete hudbě a divadlu. Mimochodem za vaši lásku k němu prý může nějaká dívka?
To ano. Já původně hrál na klavír a chodil do pěveckého sboru. Na jednom představení jsem se zakoukal do mojí bývalé spolužačky ze školky, se kterou jsem se později znovu sešel na DAMU. Kvůli ní jsem vyměnil sbor za divadlo.
A zabralo to?
Nejdřív ne. Čtyři měsíce mě trápila a pak jsme se teprve dali dohromady.
Když jsme u žen, napadá mě, že jste se v rámci role několikrát sešel s o dost starší partnerkou. Naposledy ve filmu Ženy v pokušení s Lenkou Vlasákovou, předtím v Dámě s kaméliemi s Bárou Basikovou. Stává se vám to i v životě?
Až na tu nynější byly všechny moje partnerky starší.
Už nejméně dva roky říkáte, že chcete dítě…
To budu říkat do té doby, než si ho v šedesáti pořídím.
Kde je zádrhel?
Touha je, ale chci, aby vyrůstalo v normálních podmínkách. Aby mělo zázemí. A to v době, kdy jsem se teprve odstěhoval od rodičů a zařizuju si svoji domácnost, nemám. A nemám ani čas, natož abych hlídal a vychovával malé dítě. Na to zas mám rozum.
Vracíte se často za rodiči?
Spíš oni chodí za mnou. Protože v jednom domě se mnou bydlí oba mí bratranci, moje sestra i teta, mohou sfouknout všechny ty návštěvy najednou.
Maminka je nakladatelka, tatínek literární vědec. Nezlobte se, ale nebylo dětství mezi samými knihami trochu nudné?
Ne, nebylo. Oni mě nutili, abych četl a nekoukal na televizi. Dělal jsem to samozřejmě obráceně. Ale jakmile mě přestali nutit a nechali mě, ať si dělám, co chci, našel jsem si ke knížkám cestu. Teď je to svátek, když si můžu číst.
Váš tatínek je odborník na Jaroslava Haška. Znáte ho i vy dobře?
Docela jo. Mám ho rád, protože on byl mistr mystifikace a jeho recesistické kousky byly skvělé. Něco podobného zkoušíme s kapelou.
S Lucií Molnárovou si zahrál ve filmové pohádce režiséra Jiřího Stracha Tři životy.
FOTO: ČTK
Ano, už jste žili ve třech a byl jste gay, co bude dál?
Asi ten návrat do tepláků.
Kdo je pro vás v recesích nejlepším parťákem?
Všichni z kapely. Chceme dělat muziku a zpříjemnit to nějakou šou. Hrát písničku a pak dát pauzu, to nás nebaví.
Improvizujete?
Jo. Ono je znát, když je to připravené.
S vaším tatínkem jste se prý dlouho nemohli shodnout, co se týče muziky. Co vám vyčítal?
Teď už nic. Táta pochopil, že mým záměrem není řvát do mikrofonu, ale naučit se zpívat. On vyrůstal na klasickém operním zpěvu. To já miluju taky. Operní prvky chceme zabudovat i do NightWorku.
NightWork je stále oblíbenější a vy jste pohledný mladý muž. Jak se projevuje přízeň fanynek?
Víte, že ani nevím?
Neříkejte, že po vás holky nejedou!
Ale tak… asi nijak moc. Vždyť jsme jen občas v televizi, to je všechno. (je rozpačitý) Je to pomíjivé.
No dobře, ale sympatický mladý muž přece o přízeň žen nemá nouzi.
Jo, to já nevím. Já se poslední dobou spíš bojím lidí.
I žen?
I žen. Žena je také člověk, ne? Já se spíš snažím dostat do kolektivu, který znám, nebo se někam schovat.
Že byste byl plachý, na jevišti moc poznat není!
Jak kdy. Když jsem sám za sebe, jsem plachý, když hraju, tak tolik ne.
A kam před lidmi utíkáte? Do lesů?
Přesně tak. Na chalupě je to nejlepší.
Působíte jako nekonfliktní typ. Co vás dokáže vytočit?
Poslední dobou hlavně politika. Ale konflikt se snažím vždy vyřešit hlavně sám v sobě. Nemám rád unáhlené závěry.
Takže pěstí do stolu neboucháte?
Ale jo, to taky, ale už dlouho se to nastalo. Jsem tvrdohlavý, ale zase mám zásadu, že pokud člověk ztratí nadhled, je to špatně. To pak ztratí autoritu. A tak nebouchám do stolu příliš často.
Kolik let je vaší typické fanynce?
Kolem patnácti. Ale už se to začíná rozšiřovat. Byly na nás i šedesátnice, ale i osmileté holky. Rozšiřuje se to oběma směry.
Co po vás nejčastěji chtějí zahrát? Včelku Máju?
To taky, a pak ty písničky, na které jsou natočené klipy. Těch máme zatím málo, není bohužel čas. Chystáme se teď něco podniknout, protože nám vychází nová deska. Bude se jmenovat Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa.
Na naší hudební scéně působíte Dykové dva. Pletou si vás ještě s vaším bratrancem Viktorem?
Pletou, mně pořád říkají Viktore. Spíš asi proto, že to jméno je spojeno se slavným předkem. Když Dyk, tak Viktor. Ale s bratrancem si nás taky pletou. Nedávno mu třeba poslali moje peníze.
Vrátil je?
Vrátil, samozřejmě. Hrdě se přiznal.
Nechystáte společné vystoupení?
V naší rodině je víc muzikantů. Viktorův bratr Dan má taky kapelu, náš společný strýc Víťa Marek má svoje jazzové trio, on je trubková legenda. Tak jsme si říkali, že bychom si jednou něco pronajali a udělali festival Dyk family.
Zajímavé jméno |
Jeho otec je literární vědec a odborník na Jaroslava Haška Radko Pytlík |
Matka Eva Dyková vede nakladatelství Emporius |
Hudbě se profesionálně věnuje i jeho bratranec Viktor, který zpívá ve skupině Gaia Mesaia |
Jejich společným předkem je básník Viktor Dyk. |
Lucie Jandová, Právo
Na ženě je dobrá nějaká vada, říká nová hvězda Vojtěch Dyk
Říká, že se stydí po mamince a odpovědi se z něj musejí tahat. Má pravdu. Mladý talent Vojtěch Dyk o sobě nerad mluví jako o idolu. Rozpovídal se nakonec o starších fanynkách, rodičích, svém snu dobýt New York a sám sebe zaujal vzpomínkou na erotický sen s protagonistkou Sexu ve městě.
Ženy v pokušení, v nichž hrajete jednu z hlavních rolí, jsou něco jako českou verzí Sexu ve městě? Znáte ten americký seriál?
Občas se mi to podařilo stihnout, když jsem přišel v noci domů. Ale ne že bych to sledoval pravidelně. Je to určitě dobře udělaný seriál.
vizitka
* Pochází z pražských Holešovic. Narodil se ve znamení Lva v roce 1985 nakladatelce a spisovatelce Věře Dykové a literárnímu historikovi Radko Pytlíkovi. S tatínkem je od sebe dělí 58 let.
* Umění se začal věnovat v dětském sboru, po gymnáziu začal studovat činohru na DAMU.
* V roce 2009 získal Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku.
* Vystupoval na mnoha scénách, v Národním divadle si například zahrál výrazné role v představeních Radúz a Mahulena, Žebrácká opera nebo Lucerna.
* Často se objevuje i v menších alternativních divadlech, stabilně vyprodává A Studio Rubín, La Fabriku či Roxy. V televizi účinkoval kromě pohádek například v seriálech Letiště a Velmi křehké vztahy.
* Na stříbrném plátně si naposledy vyzkoušel roli milence matky (Lenka Vlasáková) i její dcery (Veronika Kubátová) ve filmu Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení.
* Kromě herectví se úspěšně věnuje i zpěvu. Ve Státní opeře si zahrál a zazpíval Kudykama ve stejnojmenném lyrikálu dua Hapka & Horáček.
* S Jakubem Prachařem, Janem Maxiánem a Františkem Soukupem založil v roce 2005 kapelu NightWork, se kterou vydali album Respectmaja a v roce 2009 dostali v anketě Zlatý slavík cenu Skokan roku. Po písni Mája, kde svérázně přezpívali slavný hit Karla Gotta, získali fanoušky skladbou Globální oteplování - Já jsem gay.
|
Měl jste svoji oblíbenou postavu?
Mně se zdál jednou o Sarah Jessice Parker takovej hrozně erotický sen, takže jsem měl oblíbenou právě ji. A nedávno jsem viděl na koncertě slečnu, která byla moc podobná tý krásný černovlásce, teď nevím, jak se jmenuje...
Charlottě?
Ano. Úplně stejné rty, vlasy, oči, všechno. Ale u mě převládá spíš takový typ jako je ta Sarah Jessica Parker. S tou jsem měl teda velmi erotický sen (trošku se zamyslí). Ona je taková jako slovenská moderátorka Adela Banášová.
Mám to chápat tak, že se vám líbí nosaté?
Třeba nosaté. Prostě takové, že by si člověk na první pohled neřekl, že je krásná. Nějaká vada je dobrá.
Jaká byla v roli Eliška Balzerová, která ve filmu hrála českou Samanthu?
Myslím, že by za to měla dostat Lva. Působila na mě jako příjemná, sexy baba a myslím, že ten sex-appeal je cítit v každém kousku toho filmu. A co věta to bonmot. Je hrozně těžké takový bonmot říct a ona to dokázala s grácií.
V Ženách v pokušení i v televizním seriálu Velmi křehké vztahy jste hrál milence starších žen. Nebojíte se, že se z toho stane škatulka?
Nebojím, vůbec ne. Teď hraju v pohádce arogantního, narcisistního prince, který všechny nenávidí a miluje jenom sám sebe. Konečně role pro mě a jsem za to rád. Nemůžu si stěžovat, že bych dostával stejné role.
Proč si myslíte, že jste českým idolem a dokonce napříč generacemi i pohlavími?
Já nevím. Rodiče mě učili, ať se ke všem chovám vlídně, ke starším lidem, k ženám, k mužům...
Úplně neodpovídáte na moji otázku. Nebude to třeba tím, že máte široké spektrum diváků: od mladých, pro které zpíváte s kapelou až po televizní a filmové diváky všech generací?
Tak v pořadech pro seniory se moc neobjevuju.
Starší ctitelka si vás může najít třeba v Národním divadle.
A to máte pravdu. Tam chodí jedna moje fanynka, paní Eva Nováková. Nejdřív mi chodily různé flašky počínaje šampaňským a skončilo to dvanáctiletou whiskou. K tomu byla připojená vždycky vizitka Eva Nováková, psychiatr a léčba závislostí. Tak jsem si řekl, že to je dobré. Nedávno jsem se s ní v Národním divadle poprvé setkal. Je to normální usměvavá paní středního věku, psychiatrička.

Tak vidíte, opravdu se vám dvoří i starší ženy a balí vás ...
...alkoholem (smích). Ale ne, nijak zvlášť mě nebalí. Já mám rád starší ženy, ale padesátky, to už je na mě moc.
Svádějí vás gayové? Na jedné jejich webové stránce o vás nemluví jinak než jako o gay idolu. Navštívil jste už kupříkladu gaybar?
Ježiš, kolikrát, tam je dobře, velmi dobře, ale ne kvůli tomu, abych byl středem pozornosti. Mám mezi gayi spoustu kamarádů. Když mě někdo balí, tak mu řeknu, to samé, co bych řekl nějaké holce.
A co jim řeknete?
Tak přece se tady neprozradím.
Už jsme jmenovali, co všechno děláte. Tak široký záběr jste plánoval, anebo berete nabídky jak jdou?
Mě to prostě všechno baví. Hrál jsem divadlo a začal jsem se věnovat i zpěvu, takže se možnosti rozšířily. Jestli je to činohra, alterna či zpěv, to mi nevadí, protože se zabývám vším. Teď mám třeba víc hudební období.
Nové album jste s NightWork ještě nevydali, i když mělo vyjít v dubnu, je to tak?
Vyjde až v říjnu nebo listopadu, protože nemáme vůbec čas. Teď jsme měli asi osmnáct koncertů, což je docela dost (skromně podotýká "nebo nevím"). Už mě to skoro živí.
Vzal byste ještě roli v seriálu po Velmi křehkých vztazích, kde jste skončil docela nenadále po jedné sérii?
Určitě jo. Mám za sebou i seriál z prostředí módního časopisu Dokonalý svět, který se teprve bude vysílat. A co se týče Velmi křehkých vztahů, nabídli mi další sérii, ale momentálně mám na rohlíky i bez příjmů z VKV. Neodsuzuji to, jen je potřeba, aby si to řeklo i vedení televize, protože pakliže budou divákům neustále nabízet tyto pořady, tak se nemůžeme divit, že úroveň kulturní vzdělanosti se bude neustále snižovat.

Na jednom koncertu vaší skupiny NightWork jste sešel z pódia a za křiku fanynek jste si chvilku zatančil s vaší přítelkyní, herečkou Markétou Frösslovou. Dokážu si představit, že musí mít té pozornosti okolo vás občas docela po krk. Snažíte se jí to vynahradit?
Snažím se, ale je to těžké. Jakmile je o někoho zájem, tak je to vždycky složitější, protože času je málo. Teď jsme spolu strávili krásné odpoledne. Mě baví jakákoliv chvíle, kdy se spolu třeba smějeme. Myslím, že není zapotřebí ji brát na luxusní večeře, což samozřejmě také udělám, ale hlavní je, aby nám spolu bylo hezky.
Plánujete spolu dovolenou?
Budeme mít dovolenou s kapelou. Všichni jedeme se svýma holkama nebo kamarádama na deset dní do Řecka. V jednom místním klubu, který patří Čechovi, odehrajeme spolu dalšími českými kapelami jako Skyline, Mig21 a Vypsaná fixa koncert pro české turisty.
A jak relaxujete během divadelní sezóny? Hrajete třeba počítačové hry?
V autě, když jedeme na vystoupení, tak občas hraju fotbal, protože ho hraju i normálně. Jinak počítačové hry moc ne. Baví mě sporty a u čeho se určitě odreaguju je rybaření. Mám období, kdy toužím po jakékoliv chvíli na rybách. Přivedl mě k tomu tatínek, ale momentálně je mi partnerem buď pouze prut nebo Jakub Prachař.
Zrovna běží mistrovství světa ve fotbale, sledujete ho?
Teď jsem odcházel od fotbalu. Snažím se sledovat.
To bylo to hezké odpoledne s přítelkyní?
Tak to jsem si odpočinul po krásném společném obědě. Já usínám už uprostřed jídla, protože rychle spaluju kalorie a hrozně mě to namáhá. Takže jsem si chvilku schrupnul u fotbalu. Ono se to stejně nedá kvůli těm šíleným trubkám sledovat.
Pracujete určitě více než mnozí vrstevníci. Netoužíte spíš cestovat jako oni?
Příští rok chci vzít kabriolet, mého starého Saaba, a jet na tři týdny do Španělska. Ale jinak já bych se chtěl třeba ohromně podívat do New Yorku a zkusit se tam prosadit. A možná ani to ne, Jen si tam prostě zkusit zahrát, co na to lidi řeknou. Jestli se vůbec můžu s tamními jazzmany srovnat.

Máte tam nějaké místo, kde byste rád vystupoval?
Né. No tak Carnegie Hall, ale to až tak za pět let (smích).
Necítíte se občas unavený tou pozorností?
Někdy. Lidi jsou hrozný hyeny, nemají slušné vychování a potom člověka vysávají. Když někdo přijde a řekne: "Pocem ke mně, vyfoť se!", tak odpovím: "Řekněte prosím a potom to udělám". Já bych si tohle v životě k nikomu nedovolil, ani ke známému člověku a oni mají pocit, že jakmile je někdo známý, tak je jako jejich. Ale tak to prostě není.
V jednom rozhovoru jste řekl, že vás rozněžňují děti. Jsou sice roztomilé, ale říká se, že jsou zároveň nejtěžší publikum.
Těžké to je. Když jsem šel kolem osmých a devátých tříd v Pardubicích na Festivalu smíchu jako pudl a měl jsem jen trenky, čtyři koule a obrovskéj růžovej penis, ozvalo se z třetí řady: "Kopni do něj!". Takže jsem si řekl, že děti ne, pokud jsou takhle nerozumný.
Jaké jste měl dospívání vy?
Nikdy jsem nedělal nějaké zásadní průsery. Řekli mi "Přijď.", ale nezajímalo je v kolik. A já řekl "Já přijdu" a přišel jsem vždycky. Největší potupa by byla, kdybych ztratil důvěru rodičů.
Na knihu O literatuře faktu, kterou napsal váš tatínek, literární historik Radko Pytlík, jsem vytvořila jednu ze svých prvních seminárek na vysoké škole.
No vidíte, tak to máte štěstí, nebo smůlu. Jedna kamarádka mi taky říkala: "Maturovala jsem z tvýho otce" (smích).
Ovlivňuje vás? Seznam jeho literárních děl je úctyhodný.
To určitě je, ale jeho znalosti jsou také úctyhodné. Vždycky domů dostanu svazek knížek a ty si přečtu.
Řekl byste, že je váš vzor?
Stoprocentně. Ale to je i moje matka (Věra Dyková - majitelka pražského nakladatelství Emporius - pozn. red.). Máma je chytrá, vzdělaná a má zdravej rozum. Je správně, že je teď v politice víc žen než dřív. Kdyby byly všechny jako ona... I když ono nejde až tak o poměr žen a mužů, ale spíš o poměr normálních lidí a volů a krav.

Chodíte si k rodičům pro radu?
Oba se sice věnovali zpěvu, ale i tak si většinou rozhoduji sám. Spíš se nenápadně vyptávám a oni mi něco řeknou, což mě nasměruje. Ale že bych se jich ptal, jakou roli mám vzít nebo kam jít, to ne.
Dostane se k nim tedy až výsledná podoba. Jsou k vašemu výkonu potom shovívaví nebo vás kritizují?
Teď už jsou smířlivější, ale dřív bývali velice kritičtí, protože pravděpodobně chtěli můj život někam nasměrovat. Po každém školním představení v Disku jsem měl druhý den od otce na stole čtyřstránkovou úvahu nebo esej.
To je docela drsné. Pomohlo vám to?
Pomohlo, no ježišmarja! Nebo když jsem zkoušel Bratry Karamazovy, tak mi napsal jeden den esej o Dostojevském, druhý den o Karamazových a třetí den o Ivanovi, což je postava z Karamazových. Tatínek se snaží mi předat to, co o tom ví. A já si z toho můžu vzít cokoliv. Jsem za to vděčný.
Jste vděčný i za kritiku z venku?
Kdyby o mně sto lidí napsalo, že jsem kokot, tak se nad sebou asi zamyslím, ale jinak vím, že kritiky píší lidi jako já. Kromě toho dneska už skoro nikdo neví, jak se kritika dělá, všechno jsou spíš recenze. Doporučoval bych všem, aby si přečetli něco od Šaldy.
Přemýšlíte o budoucnosti? Co s vámi bude za deset, dvacet let?
Když se opiju, tak někdy jo. Jinak ne.
Narážím na to, že vám v životopise něco chybí – sólový zpěvák – nechtěl byste i takový "zářez"?
Určitě chtěl, ale ne tak, abych hrál s cédéčkem, ale chtěl bych kapelu. Ale potřebuji ještě trošku vyspět. Tak za čtyři roky třeba.

Očima autorky
Z rozhovoru s Vojtou Dykem jsem měla trošku vítr. Viděla jsme ho u Jana Krause a bála jsem se, že se mi také 'šprajcne'. Poprvé mě překvapil tím, že zavolal zpátky, i když mě ani mé číslo ještě neznal. Sešli jsme se v divadle La Fabrika, před jeho vystoupením v úspěšné hře La Putyka. Objednal si zázvorovou limonádu a poměrně asertivně, i přes mé protesty, nechal tu mojí připsat na svůj účet. Má příjemný hlas a většinu času mluví spisovně, ale sem tam hodí dobře mířené sprosté slovo. Naše debata chvilku vypadala spíš jako kdybychom vyplňovali dotazník: samé určitě ano, určitě ne. S rozhovory má prý trošku problém, protože se po mamince stydí. Na pódiu je pravý "exhibouš", ale jakmile z něj sleze, dostane trému, začne koktat a prohrabávat si vlasy, říkal a rukou se hladil po hlavě. Nakonec toho na sebe prozradil docela dost, ale je vidět, že toho pravého Vojtu si schovává pro kamarády v divadle. Nemá rád, když je do něčeho tlačen a s naším fotografem se klidně i trošku poškorpil. Rozloučili jsme se ale v dobrém, i když ve spěchu. Diváci už podupávali v předsálí.
Kristýna & Vojta z Letiště ponorku nemají
7. 3. 2007 11:00
Byla neděle ráno, před námi celodenní focení a tenhle rozhovor, který jsme dělali v pauzách mezi líčením, česáním a oblékáním...
Reklama:

Bylo to trochu hektické, ale Kristýnu Novákovou (23) ani Vojtěcha Dyka (21) to nemohlo rozhodit. Díky natáčení seriálu Letiště jsou na podobný šrumec zvyklí.
V seriálu hrajete zamilovanou dvojici, teď spolu fotíte módní story. Nemáte už náhodou ze sebe „ponorku“?
>>Kristýna: Ani ne, my totiž nejsme každý den od rána do večera na natáčení. Navíc se v seriálu pořád rozcházíme a scházíme, takže se tam spolu vidíme nepravidelně, podle toho, jak nám „to klape“. Milostné scény už naštěstí taky nenatáčíme, takže je to v pohodě.
>>Vojtěch: No, dovol!
>>Kristýna: No, třeba náš „milostný“ zážitek pod letadlem, to bylo hrozný! Tam mě poprvé v životě někdo přiměl, abych se svlíkla do půl těla. Předtím jsme spolu s Vojtou museli vypít půl lahve whisky, abychom to zvládli!
Dá někdy při natáčení práci nebo nějaké vnitřní přemlouvání, aby se člověk tvářil dostatečně romanticky a zamilovaně? Co když někdy ráno přijdete na natáčení bez nálady, po flámu nebo po hádce se skutečným partnerem?
>>Vojtěch: Pro mě to není zase tak náročné. Dost se tam čeká, takže je čas na to, aby si člověk srovnal myšlenky a dostal se do té své postavy.
>>Kristýna: Jó, jde to, za dvě hodiny v maskérně se to tam nějak „nahodí“.
Vojto, o Kristýně se prý říká, že oč je menší a drobnější, o to více je ji všude vidět a slyšet. Je to pravda?
Tak to můžu potvrdit. Kristýnka je většinou k nepřehlédnutí a k nepřeslechnutí. Navíc ráda a hodně zpívá, obzvlášť když se někde sedí a popíjí, což je pak pro všechny okolo ta nejhorší možná kombinace.
Jaký je Vojta, Kristýno?
Vojta taky zrovna není k přeslechnutí. Pořád si něco brouká, prozpěvuje a každý ho zdálky pozná už jen podle toho, že na něco „bubnuje“. A kdyby ho náhodou někdo přeslechl, tak ho ani na dálku s tou jeho výškou rozhodně nepřehlédne.
V seriálu už jste prožili pár hádek, chytli jste se kvůli něčemu i mimo kameru?
>>Kristýna: Osobně mi na Vojtovi fakt nic nevadí, takže nemám důvod s ním něco konfliktního řešit... Ale jeden velký problém vlastně máme! Ten je ale v podstatě neřešitelný. Vojta je totiž extrémně vysoký a já zase extrémně malá. Takže se spolu obvykle nevejdeme do záběru. A pak mě hrozně štve, že mě podkládají různými bedýnkami a schůdky, když se máme třeba obejmout a dát si pusu.
Dokázali byste se zamilovat do těch svých seriálových protějšků, kdybyste je potkali ve skutečnosti? Líbily by se vám jako partneři?
>>Vojtěch: Já bych Veroniku za partnerku určitě nebral. Ale ne proto, že bych byl vysazený na nějaké konkrétní typy holek - že bych třeba vyhledával jen blondýny, které měří metr sedmdesát. Každá z mých partnerek byla jiná, neměly nic společného. Snad jen to, že všechny byly herečky... Ale jsem si jistý, že taková Veronika by mě ničím nezaujala, navíc je na můj vkus taková moc nafrfňaná a vůči tomu klukovi, Tomášovi, prostě bezdůvodně tvrdá.
>>Kristýna: Tomáš je v seriálu takový pohodlný a neschopný ňouma, který se Veronikou nechává živit, ona se o něj stará, zařizuje místo něj spoustu věcí... Takového partnera bych ve skutečném životě nechtěla, normální chlap se přece má umět postarat sám o sebe, být samostatný, rozhodný a ne viset na partnerce. Takže se někdy té Veronice ani nedivím, že je vůči němu tak tvrdá... Ale že by se takhle chovala holka ke klukovi v reálném životě, to si moc nedokážu představit. Že je dost drsná, viď?
>>Vojtěch: No, to je. Ale to člověk musí brát tak, že je to psané pro lidi a v seriálové postavě se její povahové vlastnosti vždycky promítnou mnohem výrazněji a v mnohem koncentrovanější formě, než to bývá v reálném životě. Do televizní nebo filmové postavy se prostě musí vejít všechno najednou.
Hodí se pak v tom skutečném životě, že máte zkušenosti s různými typy lidí a že je znáte mnohdy právě i v těch mezních situacích, v nichž se ocitáte ať už ve filmových, televizních či divadelních příbězích?
>>Kristýna: Možná jo! Hodně situací si člověk díky herectví „odžije“ nejdřív nanečisto...
>>Vojtěch: Herectví mi určitě ve skutečném životě dost pomáhá. Člověk se naučí v konkrétních situacích předpokládat, jak ten druhý zareaguje a co udělá, protože podobné situace už mockrát předtím odehrál a nějak se v nich zachoval. Třeba když jdu do krámu a řeknu: Hezký dobrý den, tak vím, že bude následovat: Hezký dobrý den. Ale teď vážně: Myslím, že díky zkušenostem z různých rolí dokážu lépe odhadovat lidi než dříve.
Pokud je to herectví takhle přínosné, v tom případě by třeba muselo platit, že herci by měli naprosto ideální vztahy, ne? Nerozváděli by se, nerozcházeli, nehádali...
>>Vojtěch: Jenže tam právě ještě funguje to, že herci mají specifické a dost podobné povahy v tom, že jsou obvykle egoisté a exhibicionisté, což partnerským vztahům nedělá moc dobře.
Jak se na vás projevuje ten herecký egoismus a exhibicionismus?
>>Kristýna: Nevím, jestli to je z mé strany právě egoismus, ale partner často nedokáže pochopit, že když jsem psychicky unavená, potřebuji pro sebe občas mít chvíli klidu, kdy se s nikým nebavím, nic neřeším, jen odpočívám a relaxuji. Navenek to možná může působit, že sobecky upřednostňuji sama sebe před vším dalším... Ale velká egoistka nejsem. O to větší jsem exhibicionistka. Když se trochu napiju, tak zpívám, většinou sóla. Pak taky vedu před celou společností monology. Zdlouhavé úvahy o životě, o lásce, o sobě... To je asi jisté postižení tou hereckou profesí.
>>Vojtěch: K egoismu a exhibicionismu mám taky sklony, i když si to nechci moc připouštět. Když mám náladu, bývám rád středem pozornosti a užívám si to. Když náladu nemám, bez ohledu na všechny se egoisticky stáhnu do ústraní, uzavírám se do sebe a vyhýbám se lidem. Ale v partnerských vztazích se snažím být samozřejmě korektnější. Náladovost musí jít ve vztahu stranou. To si radši „vyventiluji“ tu špatnou náladu mezi kamarády, než aby to odnášela přítelkyně.
Jak vaši partneři snášejí, že mají doma herce?
>>Kristýna: Přítel není z hereckého prostředí, zná mě hodně dlouho, takže moji práci už neřešíme... Myslím, že pro herečku je dost těžké dilema, jestli si má vybrat partnera z oboru, nebo ne. Herce už jsem vedle sebe zažila a říkám si, že už nikdy více... Herci jsou podle mého ti nejješitnější chlapi, co mohou být, chtějí být stále a všude středem pozornosti, chtějí se líbit a zaujmout všechny ženy kolem sebe, a partnerka to musí snášet, nebo ten vztah skončit. Ale má to taky svá plus: Pokud žije herečka s hercem, tak je to snazší v tom, že vzájemně chápou, že ten druhý může přijít ze zkoušky tak unavený, že už se mu nechce ani mluvit, chápou, že před premiérou nastoupí tréma a nervozita. Respektují si také herecké večírky, pro které partner-neherec nemívá obvykle pochopení. Ale když nežijete s hercem, pak máte podle mého v partnerovi větší odreagování. Doma se nemusí stále jen mluvit o divadle a o hraní, je tam ještě jeden svět navíc a starosti odjinud. Navíc jsem přesvědčená, že když žiji s „nehercem“, je můj osobní a profesionální život jednoznačně oddělený, což je příjemné a což by v partnerství s hercem asi nefungovalo.
>>Vojtěch: Já jsem zatím takhle do hloubky své vztahy neřešil. Většinou jsem měl přítelkyně, které měly, jak už jsem říkal, blízko k herectví, a nepřemýšlel jsem, co by bylo nebo nebylo lepší. To možná teprve přijde!
V dnešní době je v partnerství dost častým trendem, že se lidi nechtějí vázat, každý si žije hlavně svůj život bez ohledu na partnera, mnozí se brání jakékoli zodpovědnosti za druhého, což trvalé soužití obvykle přináší... Co si o tom myslíte?
>>Kristýna: Já tuhle zkušenost nemám a něco podobného jsem nepoznala ani ve svém okolí. Naopak, mám teď kolem sebe hlavně takové lidi, kteří nějaký vztah hledají.
>>Vojtěch: Pokud bych měl mluvit sám za sebe, tak já rozhodně nechci žít sám za sebe. Jsem rád, že mám přítelkyni, a beru to tak, že je krásné, když se najdou dva lidi, kteří si spolu rozumí. Stejně jako partnerství uznávám rodinu - to je základ všeho, kdyby neexistovala, vyhynuli bychom... A možná jsem taky jediný kluk v mém věku, který by okamžitě chtěl dítě. Když ne hned, tak hodně brzy. Ale ve svém okolí znám taky dost lidí, kteří se tomu všemu brání a raději žijí „pohodlně“ sami.
Jak jste se vůbec dostali k hraní? Kristýno, vy jste vystudovala cestovní ruch, který má k herectví daleko...
>>Kristýna: Já sice točila od 12 let, ale pak jsem měla pauzu a až v prváku, když jsem studovala ten cestovní ruch, přišly Pelíšky a pak další věci. Po maturitě jsem přemýšlela, co dál, jestli budu dělat herectví, nebo něco jiného. Nějaký čas jsem pracovala jako letuška, ale když jsem se napoprvé dostala na DAMU, bylo rozhodnuto... Pak jsem zase hned začala hrát, přišla nabídka na seriál Bazén a jiné role...
>>Vojtěch: Já se dostal k hraní přes zpívání. Zpíval jsem totiž ve sboru, kde jsme jednou připravovali zpívanou hru o svaté Dorotce - já hrál tu Dorotku, protože jsem v té době vypadal jako holčička a všichni si mě pletli s holkou. Vzápětí jsem začal hrát v amatérském divadle, kde jsem se zamiloval do své tehdejší přítelkyně a ta mě přitáhla k divadlu ještě více. Shodou okolností je teď mou spolužačkou na DAMU. Ale uvidím, jak to se mnou nakonec dopadne a co budu vůbec dělat.
Někteří herci zastávají názor, že seriály jsou komerční spodinou herecké práce. Co si o tom myslíte?
>>Kristýna: Já si to nemyslím. Měla jsem to štěstí, že dělám už druhý seriál a podruhé mám s takovou prací tu nejlepší zkušenost. Oba seriály mě bavily - Letiště stále ještě baví - a hlavně v Letišti se sešla bezvadná parta herců a lidí kolem. Všichni, co tam hrají, si za seriálem stojí, a to je, myslím, moc důležité. Seriály jsou taky pochopitelně příjemné v tom, že znamenají pravidelný příjem, takže člověk pak může dělat další projekty, které by mu ale samy o sobě nevydělaly, pro svou radost... Neberu to rozhodně tak, že seriály stojí na nějaké nejnižší herecké příčce nebo že to je komerční „odpad“, jak se na to někdy pohlíží, mám tu práci opravdu ráda.
>>Vojtěch: Souhlasím s Kristýnou. Jen bych k tomu ještě dodal, že lidi, kteří mají řeči o té komerčnosti a nízké úrovni seriálů, v nich obvykle nejsou. Já sám beru hraní v seriálu jako obrovskou zkušenost, jako možnost vidět při práci skvělé herce - třeba mého pana profesora, s nímž bych si třeba nikdy ani nezahrál... Vůbec to neberu jako něco podřadného. Komerční to je, tyhle projekty, to víme všichni, ale někdy se to taky povede natočit tak, že to má děj, hlavu a patu a kvalitní herecké výkony. A to se třeba konkrétně v Letišti podle mého podařilo.
O co komerčnější je seriál než divadelní představení, které by v dnešní době přece také mělo přitáhnout co největší počet diváků, brát ohled na to, jestli divadlo na něm prodělá, či naopak vydělá? V čem cítíte ten rozdíl?
>>Vojtěch: Já jsem o tom nedávno mluvil se svým profesorem na DAMU a nakonec jsme se shodli na tom, že divadlo by mělo být takovým svátečním pojmem. Zatímco televize je masové médium, má ji doma skoro každý, je denně sledována. Ale to divadlo lidi doma nemají. Je o to méně komerčnější, oč více by mělo být „svátkem“.
Co je pro vás takovou osobní hereckou metou?
>>Vojtěch: Chtěl bych nějak skloubit herectví s muzikou, protože zatím se nechci rozhodovat jen pro jedno, nebo jen pro to druhé. Oboje mě baví.
>>Kristýna: Já nemám žádnou konkrétní metu. Pro mě je důležité, aby mě herectví uživilo a abych nemusela pracovat po večerech v baru nebo učit angličtinu, jako to dělá spousta mých kolegů a kolegyň. Chtěla bych být na volné noze i po škole a do toho točit věci, které mě baví a které mě uživí. Zatím beru jako velké štěstí, že z jedenácti lidí z našeho ročníku patřím mezi ty dva, které už teď herectví uživí.
Dá se předpokládat, že ti lidé, kteří jako herci neprorazí během studia, už mají po škole mnohem obtížnější startovní dráhu než jejich kolegové, kteří se „chytli“ dříve?
>>Vojtěch: Ne. Vůbec. To, že někdo dostane hereckou příležitost už na škole, to není o kvalitě, ale o náhodě a štěstí. Já byl náhodou na konkurzu, dopadlo to dobře, a dostal jsem možnost hrát v Letišti. Měl jsem víc štěstí než ostatní. Ale oni to tak třeba neberou. Možná o takovou roli v seriálu ani nestojí a chtějí hrát jen v divadle.
Za chvíli se před objektivem Roberta Vana objevíte úplně v nových rolích. Jako modelka a model... Jaký máte vůbec vztah k módě?
>>Kristýna: Určitě nejsem typ holky, která by byla obětí módních trendů a která by musela mít každou chvíli nový, „trendy“ modýlek. Když mě čeká například premiéra, pochopitelně se ráda hezky obléknu, ale jinak si vystačím s pohodlným oblečením - volnější džíny a nějaký příjemný vršek, ve kterém se budu dobře cítit celý den. U mužů mám ráda podobný styl oblékání. Hlavně nemusím ty dokonalé mladíky oblečené podle poslední módy, jejichž hlavní starostí je, co na sebe.
>>Vojtěch: Já mám módu rád. Za jeden z mých nejoblíbenějších „relaxů“ považuji, když si do sluchátek pustím hudbu, procházím se po obchodech a vybírám si hadry... Ale nejsem takový ten „vystylovaný“ týpek. Spíš si rád obléknu nějaké originální, jednotlivé kousky. U holek oceňuju francouzskou eleganci a taky originalitu. Líbí se mi, když má každý svou vlastní linii, a ne když se všechny holky houfně oblečou do bokovek a do stejného topu.
Jak se těšíte na focení? Máte trému, nebo tenhle pocit už jako herci neznáte?
>>Kristýna: No jasně, že mám trochu trému. Cítila bych se lépe, kdyby mě teď čekalo natáčení... Fashion už jsem fotila dvakrát, vím, do čeho jdu, a čekám, že se budu trochu stydět, protože nejsem zkrátka modelka. Ale na focení s Robertem Vanem se těším, to bude super.
>>Vojtěch: Módní story fotím poprvé a jsem na to zvědavý...
Ale jsem si jistý, že na dráhu profesionálního modela bych se nevydal. Herectví a muzika mi určitě dávají víc.
Kristýna Nováková (23)
Herectví se věnuje od dvanácti let. Proslavila ji role Jindřišky z Hřebejkových Pelíšků (1998), a především scéna, kdy Jiřímu Kodetovi vysvětluje rozdíl mezi knedlíky a noky. Hrála ve filmu Ro(c)k podvraťáků (2006), v seriálu Bazén, momentálně natáčí seriál Letiště. Kromě filmu a televize se věnuje i divadlu. Hraje v divadlech DISK, Rubín, zkouší roli ve Švandově divadle ve hře Absolvent. Posledním rokem studuje na DAMU. Když má volno, jde se podívat do divadla, jak hrají její kolegové nebo se vydá někam na výlet...
Vojtěch Dyk (21)
Točí seriál Letiště, hraje ve Stavovském divadle a v divadle Ta Fantastika. Studuje DAMU. Kromě herectví se věnuje i hudbě. Působí ve třech hudebních skupinách: Night Work, Top Dream a Davidoff. Dříve hrál závodně fotbal a florbal, dnes si jde zasportovat, jen když má volno.
(Kristýna Nováková a Vojta Dyk Style)
|